Každý objímá všechny ostatní
Jan Pfeifer
Eurytmie je pohybový systém vyvinutý zakladatelem Antroposofie Rudolfem Steinerem jako přímá řeč těla člověka, umožňující bezprostřední sdělení pomocí systému pohybu reprezentujících základní hlásky. V jeskynní nice orámované odtesanou skalní stěnou vyjadřuje muž pomocí eurytmie prosté, opakující se sdělení, je to jediné slovo, „základ“. Jakoby tak odkazoval k nějakému obecnějšímu významu materiálu skály kolem něj a současně k instalaci obsahující „základní kámen“, umístěné před tímto videem.
Muž který doslova prochází korunami stromů stromořadí, jež jsou příliš nízko. Zdánlivě pouze „podivná“ akce získává další rozměr při pohledu na schéma umístěné za videem. To je odvezené od komplexních schémat dánského mystika Martinuse Thomsena, tedy dalšího z reprezentantů onoho druhého myšlení, alternativního k racionálnímu a intelektuálnímu diskurzu jenž ovládal dvacáté století. Ona situace se tím dostává do symbolické roviny, kde se přímočarý pohyb dostává do konjunkce se zpětnou vazbu vyvolávajícími oblouky – stromy.
Pokus vykládat výstavu Jana Pfeifera pro Galerii Jelení, jejíž jednotlivé části byly výše zmíněny, ve smyslu nějaké ideologické linie by ovšem bylo velice scestné. Jan si je plně vědom své nezávislé pozice jako tvůrce, který na okolní svět reaguje vytvářením jeho autonomní interpretace. Jeho životní zkušenost, kdy v dětství prošel systémem Waldorfských škol, jejichž systém výuky byl formulován právě Rudolfem Steinerem, ho jistě velmi ovlivnila. Spirituální chápání světa a komplexní pohled na člověka spojený s tímto prostředím, je lecčems v dnešní kultuře kontroverzní, nicméně kulturní struktury s ním spojené a dědictví na které v rámci starší tradice reaguje přináší řadu zajímavých momentů.
Sémantická řeč se kterou Jan pracuje vychází z několika různých podnětů, které ve výsledné realizaci dovádí do syntetizovaného formálního vyjádření. Pro vznik této výstavy byl zásadní jeho nedávný pobyt na palestinských územích a v Izraeli, tedy v oblasti, která v sobě pojí až neuvěřitelně nahuštěnou strukturu kulturních tradic s neméně složitou současnou situací. Jan je obdařen jemnou schopností propojit konkrétní zážitky daného místa se s ním svázaným historickým dědictvím i svým vlastním duchovním světem. Na této výstavě se právě tyto tři prameny slévají do osobité výtvarné interpretace.
Úvodní zmínění Eurytmie nebylo náhodné, podobně jako ona měl být médiem přímého sdílení a vzájemnosti mezi lidmi, i Janova tvorba směřuje od těžko přeložitelných a různé interpretace nabízejících mentálních struktur směrem k jejich abstrakci v podobě výtvarné formy. Estetická řeč se kterou na výstavě operuje je v tomto ohledu sice zpětně dekódovatelná směrem ke svým duchovním kořenům, nicméně snaží se divákovi nabídnout pochopení už na základě sobě samé. Vrací se ke konkrétnímu, k základu.
—–
Eurythmy is a system of motion developed by Rudolf Steiner, the founder of Anthroposophy. It is a direct expression of human body, allowing for imminent messages through movements representing albhapbetical letters. In a cave outlined by a carved rock, a man expresses a basic, repeated message through Eurythmy. It stands for a single word, “base” (in Czech “základ”). He might be addressing perhaps a more general meaning of the material basis of the surrounding rock. At the same time, the video correlates with an installation in front of him, featuring a “base stone”.
A man who literally walks though tree crowns, which are situated too low. A seemingly strange action gains another meaning when observing s graphical scheme behind the video. It is derived from complex schemes by Martinus Thomsen, another representative of the “other” way of thinking, an alternative to the intellectual discourse which dominated 20th century. Through this juxtaposition, the situation gains a symbolic value, where the linear movement conjuncts the vaults (tree crowns), causing feedback.
An attempt to explain Jan Pfeiffer’s show for Jelení Gallery in terms of a given ideological line would, however, be quite wrong. Jan is strongly aware of his independent position as a artist, who react on the phenomena of the surrounding world through creating its autonomous interpretations. He was influenced by his childhood experience of the Waldorf school system, formulated also by Rudolf Steiner. A spiritual approach towards reality and a complex vision of human nature connected to it are in contemporary culture in many ways controversial, but the cultural structures they brings along and a traditional heritage they react upon open many interesting moments.
The semantic language Jan Pfeiffer uses comes from several different impulses, which are synthesized in the final formal outcome. One of the essential influences was the artist’s recent residency in Palestine, a region filled with a complex structure of cultural traditions and filding itself in a not less simple actual situation. Jan has a gift of gently connecting concrete experiences from this place with its historical heritage and his own spiritual world. Within this exhibition, these three aspects melt into a specific artistic interpretation.
The initial sentence about Eurythmy wasn’t coincidental. Just as this system was supposed to be a medium of direct messages and mutuality among people, also Jan’s work abstracts mental structures, which might offer different interpretations and cause difficulty to translate. The spiritual roots of the aesthetic language of the exhibition can be decoded, but, at the same time, the works alone offer their viewer sense of understanding. They return to the concrete, to the basics.
Viktor Čech
L’exposition est organisée dans une minuscule galerie – Galerie Jeleni – constituée de deux petites pièces donnant sur une arrière-cour herbeuse. Deux pièces sont montrées. La première est une vidéo dans laquelle un homme marche le long d’un trottoir bordé d’arbres taillés en cube. L’homme avance sans s’arrêter alors même que les hauteurs de tailles ne sont pas les mêmes et que sa tête traversent la végétation en un bruissement caractéristique. Rien n’arrête la marche de l’homme. En arrière, sur le mur, un dessin au trait hermétique d’arches successives qui plongent dans ce qui représente un sol, se transformant en racines d’arbre ou en flamme selon l’humeur ; au premier plan un escalier en paliers souligne la signification symbolique de l’installation sur le mouvement de la vie. Par chance, ce qui aurait pu être pompeux ou didactique, ce trouve emporté par un jeu d’esprit, un trait d’humour, qui est cet homme dont la tête s’enfonce à intervalle régulier dans le couvert des arbres.
À côté une autre installation composée d’une pierre en papier mâché prise dans un mur immaculé, illustré sur toute sa surface de monuments antiques du Moyen-Orient. Derrière ce mur une vidéo montrant un homme dans une cavité aux contours réguliers, faisant de grand signes de ses bras. C’est une chorégraphie de Rudolf Steiner que l’artiste a rendu plus raide et sec comme un code. Réalisée comme la précédente vidéo lors d’une résidence à Ramallah, cette vidéo traite aussi avec un certain trait d’esprit le rapport au passé et le rapport au corps. La chorégraphie perd de son sens pour ne devenir qu’une forme de code morse, comme les ruines ne sont plus que des souvenirs fanés. Mais tout cela est fait avec une certaine légèreté qui donne aux deux installations une grande puissance au delà de leurs qualités plastiques.
Jean-Marc Avrilla