Portál / Galerie PAF / 8.7.2021

 

Výstavní realizace pražského umělce Jana Pfeiffera se v roce 2021 v Olomouci objeví hned ve třech rozličných podobách v rámci tří projektů (Galerie PAF, Trienále SEFO, Galerie XY). Svou vůbec první samostatnou olomouckou výstavou Portál zahájí provoz nově vzniklé Galerie PAF, která se nachází na adrese Ztracená 6 v historickém centru města. 

Jan Pfeiffer zde představí sérii černobílých animovaných snímků, které vytváří již téměř 15 let specifickou technikou animace, jež je unikátní fázováním permanentně vymazávaného a následně tužkou překreslovaného papírového podkladu, který tak zachovává stopy předchozích kreseb. Zahraniční pobyty na studijních stážích a uměleckých rezidencích z něj učinily poučeného světoběžníka, schopného a ochotného prozkoumávat historická zákoutí metropolí s často již neexistující původní architekturou prizmatem nespolehlivé paměti. Spirituální přesahy u něj nezřídka souvisí s geniem loci daného prostředí a jeho uchopením skrze časem mizející historii, vzpomínkovými procesy, individuálními i kolektivními, reagujícími na architektonické dispozice míst citlivým přenosem překvapivých skutečností minulosti do nových kontextů dneška. 

Jan Pfeiffer (*1984) přesvědčivě balancuje na rozhraní fyzické performance, architektonických projektů ve veřejném prostoru, fotografie, kresby, animace a obecně pohyblivého obrazu. Ač se vzděláním nejvíce soustředil na sochařskou a architektonickou tvorbu (absolvoval v roce 2011 v Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské AVU), jeho realizace jsou různorodé, od jednoduchých, statickou kamerou snímaných fyzických aktů sebezobrazení, až po kolaborativní projekty, do nichž je schopen zapojovat své přátele i profesionální tanečníky a etablované herce. Úspěšně se realizuje jako filmový scénograf.

 

janpfeiffer.info

www.pifpaf.cz 

 

Galerie PAF, Ztracená 6, 77900, Olomouc

 

našimi partnery jsou: 

Ministerstvo kultury ČR, Olomoucký kraj, Statutární město Olomouc

 

technická realizace: 

omlouvámesepardón

 

POHYB / POHNI / V POHYBU – 24. 6. – 27. 8. 2021
Kurátorka: Andrea Kaňkovská
24. 6. – 27. 8. 2021
Galerie města Třince
Vernisáž 23. 6. 2021 v 17 hodin
Výstava Pohyb/Pohni/V pohybu tematizuje fyzický pohyb a jeho vizuální kontexty. Pohyb je autorem v prostoru Galerie města Třince zkoumán a ohledáván v širokém spektru médií jako je kresba, animace, fotografie, objekt a instalace, performance.
Příprava na boj a vzrůstající napětí a agrese se překvapivě proměňuje ve společný organizovaný pohyb oplývající dočasnou krásou, který záhy zaniká. Oscilace mezi adrenalinem, nebezpečím a vizuální kvalitou pohybu, ladnou choreografií želez a těl. Na krátkou chvíli vyniká vizuální znak, ornament, aby záhy zanikl. Svědky tohoto jevu se můžete stát při vernisáži výstavy, kdy se performance odehraje.
Výchozím bodem pro zkoumání Jana Pfeiffera jsou kovové objekty Pohyb železa (2015), které proměňuje historické tvarosloví zbroje pro rytířská klání ve výtvarné artefakty, rekvizity akce. Tyto zbraně vytváří základní motiv výstavy, který je pečlivě zkoumán skrze pohyb s nimi a možnosti zachycení průběhu akce.
Velkoformátové tisky fotografií, kreseb a skic jsou doplněné o kresebný animovaný návod a video, které do prostoru výstavy vnáší pohyb viditelně. Prostoru galerie vévodí platforma – prostorové pódium, která umožňuje každému návštěvníkovi manifestovat pohyb vlastní zbrojí i tělem.
Galerie se na léto promění na náměstí (nebo jiný veřejný prostor pro demonstraci), hřiště i laboratoř. Stane se místem, které aktivuje návštěvníky, aby si pokládali otázky o hranicích vlastního chování a zkoumali pohyb svého těla i věcí.
Aktivaci návštěvníka podporuje také interaktivní zóna, která je kutilskou laboratoří, pracovnou se vzorníky materiálů, která umožňuje si vyrobit vlastní zbraň pro osobní performanci. Interakce s výstavou a vlastní manifestace pohybu umožňuje aktivní zapojení diváků všech kategorií, děti nevyjímaje.
<< 23.6. >> Kolik země člověk potřebuje

kde: GAMPA – Galerie města Pardubic

kurátor: Tomáš Knoflíček

Kateřina BurgertováJuliana Höschlová ◌ Martin Kubica ◎ Oldřich Morys ◌ Filip Nádvorník ◎ Libor NovotnýJan PfeifferAdam Vackar
„… jak přivykl (…) těsno se mu zdálo.“
Lev Nikolajevič Tolstoj
Patří k paradoxům naší doby, že domnělé modernizační posuny mohou přinášet veskrze antimoderní účinky. Platí-li tento paradox, stejně dobře by měl ale platit také opačný, tedy, že i návrat zpět může v určité fázi vývoje představovat „pokrok“. Právě k takovým významovým převrácením se výstava vztahuje především. Tím, že do vzájemného střetu staví takové pojmy jako moderní vs. anachronické, revoluční vs. reakční, popřípadě univerzální vs. partikulární, ovšem zároveň připomíná podstatu a etymologický původ slova revoluce v latinském revolvere, tedy otáčet se či převracet.
Byla to víra v emancipační potenciál průmyslu, technologie a vědy, která přiměla lidstvo zřeknout se příslibu věčné spásy na onom světě a požadovat její bezodkladnou účinnost již zde v přítomnosti. Proces modernizace byl tak nevyhnutelně spojován s industrializací, do které vkládali stejnou měrou naději jak sympatizanti rovnostářské levice, tak i jejich kapitalističtí protivníci. Industrializace a hospodářský růst byly také dvě hlavní síly, které moderním lidem vštípily pocit materiálního pokroku. Život v iluzorním konzumentském ráji, ve kterém lze uspokojit rostoucí očekávání všech zainteresovaných, však může vzkvétat pouze ve skleníku ekologické lhostejnosti. Nutkavá potřeba ukousnout si ještě víc z toho, co si domněle nárokujeme, stejně jako naše obsesivní touha být za každou cenu aktivní, zdolávat další překážky či výzvy, ale roztáčejí stroj ekonomického proudění a kulturní výměny do stále vyšších a vyšších obrátek, jenž tak nutně hrozí zadrhnutím. Krok za krokem se posouváme vstříc katastrofě a je možné, že teprve ve chvíli, kdy se zřítíme z útesu, zjistíme, že hodnoty jako pokrok a racionalita, k nimž jsme se léta upínali, představovaly stejnou kolektivní fikci, jako pro naše předky náboženství a pověrčivost (Y. N. Harari).
Také hlavního hrdinu Tolského povídky Kolik země člověk potřebuje, z níž si výstava vypůjčila název, žene kupředu nenasytný hlad po půdě. Ten mu zastírá soudnost, schopnost rozložit si hospodárně své síly. V honbě za ziskem stále většího a většího území, které by mohl obdělávat, nakonec padá vysílením a umírá. Vše, co získal už nezužitkuje, potřebuje jen tolik země, kolik si vyžádá jeho hrob.

Zdá se, že tato parabola je dnes snad ještě aktuálnější než v době, kdy ji Tolstoj psal. Jak ale naložit se zjištěním, že pokrok neexistuje, jen nenasytnost, která nás možná v konečném důsledku přivede k zániku? A jak s tím, že není jen cesta kupředu, ale spíše v cyklických kruzích? Úvahy nad tím budou zřejmě o to bolestnější, že se s největší pravděpodobností na konci jednoho takového cyklu nacházíme.

Souostroví / 26. 9. – 1. 11. 2020 / Slezanka / Opava
Zahájení 25. 9. v 18 hodin ve Slezance na Horním náměstí
Výstava otevřena Út–Čt a Ne: 10–17.00
.
.
Výstava připravovaná Bludným kamenem k výročí pětadvaceti let od jeho vzniku měla původně reflektovat témata, kterými se spolek od počátku své činnosti zabývá. Po intenzivní zkušenosti s několikaměsíční nařízenou izolací a s pozastavením společenského a kulturního života bylo však přirozeně nutné na aktuální situaci zareagovat a namísto konkrétního tématu stanovit rámec, ve kterém by oslovení umělci mohli představit různé pohledy na nedávno prožitou zkušenost.
V nastalé situaci, kdy jsme všichni byli nuceni objevovat vlastní soběstačnost, schopnost improvizace a sebeorganizace, kdy jsme museli nalézat nové cesty a postupy a učit se novým dovednostem, a kdy jsme se také museli vyrovnávat s osamocením a přijímat omezení vlastních svobod, nelze nevzpomenout na ideál všech současných romantiků i minulých osvícenců. Zdánlivá romantika, prožívaná před mnoha staletími jako neúprosná realita nás zavedla až k odkazu fiktivního hrdiny Robinsona Crusoe. Právě schopnost okamžité reakce na nastalou situaci a dlouhodobé poznávání sama sebe prostřednictvím svého okolí nám připomněla náš způsob vyrovnávání se s nově nastolenými problémy.

.

Cesty zpět jsou uzavřené, ty vpřed jsou otevřené do všech směrů, zažité vzorce procházejí zemětřesením, otevírá se nespočet možností, které byly ještě před půl rokem nemyslitelné a normalita se neustále přepisuje. Záleží, co přijmeme, kterými cestami se vydáme a jaké ponaučení si odneseme. Plní naděje hledíme vstříc nehostinné budoucnosti.

.

Vystavující umělci: Karel Adamus, David Böhm a Jiří Franta, Vladimír Havlík, Michal Kindernay, Marie Lukáčová, Magdaléna Manderlová, Milan Maur, Marian Palla, Jan Pfeiffer, Jiří Skála, Adéla Součková, Pavel Sterec

.

Kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš

.
.
.
.
foto instalace: Matěj Frank
.
.
článek v opavském deníku:
.
.
fotoreport Artalk:
recenze Artlak:

Skupinová výstava Souostroví, kterou lze nyní vidět v budově bývalého obchodního domu Slezanka v Opavě pouze přes sklo výlohy, uspořádal spolek Bludný kámen na oslavu dvaceti pěti let výročí své existence. „Kurátoři se zde namísto meditace o minulosti rozhodli tematizovat přítomnost. Konkrétně jarní a vlastně i současné pandemické události, a to prostřednictvím shluku subjektivních perspektiv, které spojuje snaha o vyrovnání se s novým typem samoty, s narušením stereotypů či s neohraničeným přízrakem ohrožení,“ píše Martin Drábek.

Krok od úplného zhroucení

Před velkou skleněnou výlohou, která směřuje do vnitrobloku, stojí dvě ženy. Kouří a během občasného hovoru nepřetržitě hledí do instalace. Na objekty z výstavy Souostroví ale nijak nereagují, jako by tam ani žádné nebyly. Otočí se a znuděně odcházejí pryč od kulis, které jsou přitom tak důležité. Ve vybydlených místnostech uvnitř nenáviděné normalizační budovy Slezanka totiž momentálně spolek Bludný kámen slaví svoje dvacáté páté narozeniny. Tato opavská legenda, která vedle romanticky sentimentálního názvu disponuje především neúnavnou snahou kreativně vibrovat krok od úplného zhroucení, tady squatuje všem na očích. Legenda, která si ani na svoje narozeniny neodepře vzdorovitost. Místo „důstojné“ retrospektivní přehlídky jsou tady pod kurátorským vedením Jakuba Franka, Matěje Franka a Martina Klimeše k vidění trosečníci, samota a destrukce všeho bezpečného.

Po dlouhých dvaceti pěti letech by se jistě slušelo oběhnout si před freneticky řičícím davem čestné kolečko, a to v tempu natolik pomalém a stereotypním, aby milníky, legendy a zásluhy dostatečně vyzněly. Popravdě, jednak v tomto městě žádný řičící dav není, a to bez ohledu na momentální okolnosti, a jednak by v kontextu dosavadních metod práce spolku podobný typ výstavy nedával žádný smysl. Kurátoři se tak namísto meditace o minulosti rozhodli tematizovat přítomnost. Konkrétně jarní a vlastně i současné pandemické události, a to prostřednictvím shluku subjektivních perspektiv, které spojuje snaha o vyrovnání se s novým typem samoty, s narušením stereotypů či s neohraničeným přízrakem ohrožení.

Téma a ani způsob, jakým je kurátory v Opavě realizováno, není v bublině současného uměleckého provozu něčím, co by překračovalo momentální normu. Spíše ji se samozřejmou elegancí a důsledností naplňuje. Instalace se infiltrovala do prostor s unaveně dystopickou atmosférou a specifickou historickou stopou, které intenzivně vstupují do veřejného prostoru města. Divák je tady konfrontován s důsledky fenoménu, který momentálně razantně mění naše životy a nad kterým nemáme téměř žádnou kontrolu. Použita jsou k tomu díla umělců, které často nespojuje ani způsob práce, ani médium a ani věk, v určitém životním okamžiku se ale setkali s celoplanetárním druhem ohrožení (pandemie, environmentální krize). Z hlediska provedení je tady zkrátka všechno tak, jak má být.

V textu k výstavě se mimo jiné uvádí následující: „Vybrali jsme díla, která jsou vyprávěními záměrných trosečníků (…) Podávají zprávy z cest, prozkoumávají a mapují, odpočítávají uplynulý čas, objevují vlastní rituály a vytváří si soukromé mytologie, prožívají samotu a vyprávějí o ní.“ Vedle sebe tady tak leží mapy Jana Pfeiffera a Větrné básně Karla Adamuse, v separátním prostoru se ve smyčce přehrává utopické vyprávění Marie Lukáčové a za rohem je kresbou dokumentována cesta za sluncem Milana Maura. Rituální prostěradla Adély Součkové visí hned vedle hromady tyčí, které tady zbyly z akce Distantní kontakt Vladimíra Havlíka, fotografie ze Stanice pro výzkum sněžné slepoty Pavla Sterce jsou pak spolu s oblečením umístěny na věšáky hned vedle fotografické série Žánry každodennosti Jiřího Skály. A konečně také práce Michala Kindernaye, Magdalény Manderlové, Mariana Pally či Davida Böhma a Jiřího Franty dokládají, s jakou mírou diverzity se kurátoři rozhodli pracovat.

Výstavy podobného tematického zaměření se v posledních měsících v galeriích současného umění rodí jako houby po dešti a opavský projekt je tak prostě jenom dalším v řadě. Bude to znít jako to nejnudnější klišé, ale to, co výstavu Souostroví od podobných projektů odlišuje, je fakt, že se koná v Opavě a že ji vytvořil spolek Bludný kámen. Kurátoři totiž dokázali organismus instalace designovat takovým způsobem, že i když se primárně vztahuje k současné pandemické situaci, je její významová struktura natolik propustná a ochotná se pod nátlakem modifikovat, že výsledná nestabilita umožňuje produkovat obrazy a ustavovat kontexty, které mají s původně vymezeným tematickým rámcem jen málo společného.

Ve změti bizarních strategií, jimiž se jednotliví umělci snaží vyrovnat se situací, která je opakovaně překračuje, se totiž dříve či později jako jednotící princip objeví figura samotného Bludného kamene. Rozpadající se a nechtěná normalizační architektura obchodního domu Slezanka, kde se po dobu oslav jako parazit zabydlela, totiž autenticky zrcadlí způsob jejího života. Často vstupující na území cizího a nervózně našlapující krok od úplného zhroucení. V napětí, s hyperaktivní kreativitou a ve smutném tichu, kterému téměř nikdo nepřihlíží. Přesto znovu a znovu produkující bizarní entity, kterými si dočasně materializuje obraz smyslu svého života. Celá instalace je tak nakonec především metaforickým vyprávěním o tom, jaké to je, distribuovat v malém městě uměleckou produkci, která tak úplně nepotvrzuje lokální představu o přijatelné normě. Jaké to je, pracovat po dlouhá léta s velmi omezenými finančními prostředky, s minimálním prostorovým, materiálním a diváckým zázemím. A protože život je momentálně nemilosrdný, a to i přesto, že zrovna slavíte narozeniny, byla výstava Souostroví v důsledku vládních opatření týden po vernisáži uzavřena. Autisticky si levitující uprostřed Opavy, pozorovatelná jako nějaký ohrožený druh už pouze přes sklo, se může uklidňovat snad jedině tím, že v tom na světě není sama. Tak všechno nejlepší.


Karel Adamus, David Böhm a Jiří Franta, Vladimír Havlík, Michal Kindernay, Marie Lukáčová, Magdaléna Manderlová, Milan Maur, Marian Palla, Jan Pfeiffer, Jiří Skála, Adéla Součková, Pavel Sterec / Souostroví / kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš / Slezanka / Opava / 26. 9. – 1. 11. 2020

XXX SETKÁNÍ – OSTROV / ENCOUNTER XXX – ISLAND / Galerie H / opening 12. 9. 2020 10:00

Galerie H, Kostelec nad Černými lesy

opening 12. 9. 2020 10:00 Church of Saint  John the Baptist
zahájení 12. září 2020, 10:00 v kostele sv. Jana Křtitele

Výstavu je možno navštívit do 4. 10. 2020
pátek, sobota, neděle od 10:00 do 17:00

 

instalace v Galerii H

Člověče / Galerie / Galerie Týn nad Vltavou neděkle 9.8.2020 u řeky

https://www.jcted.cz/v-tyne-zacala-vystava-expo-2020-unikatem-je-hackovane-telo-i-se-vsemi-organy/

Expo Týn 2020 / člověče

foto: Miroslav Bžoch

foto: Miroslav Bžoch

 

25/6/2020 (čt) od 16.00 hodin / STŘIH PRO NOVOU DOBU / GASK — Galerie Středočeského kraje

DISTANT NATURE 5/6 – 3/8/2020

Distant Nature

DISTANT NATURE

Artists: Jiří Černický (CZ), Anton Čierny (SK), Josef Dabernig (AT), Endre Koronczi (HU), Oto Hudec (SK), Richard Kitta (SK), Šárka Koudelová (CZ), Zuzana Križalkovičová (SK), Jan Pfeiffer (CZ), Plateauresidue (SI), Dejan Radovanovic (RS), Oliver Ressler (AT), Pavla Sceranková (CZ), Svetlana Spirina (RU), Magda Tothova (DE), Moira Zoitl & Sajan Mani (AT, IN), Vanessa White (AU)

Curator: Katarína Balúnová

The selection of more than 20 international art videos and films from 17 artists will be presented gradually, each with a span of several days, from June 5th to August 3rd, 2020. The screening directed to the public space will take place simultaneously in Knoll Galerie Wien, Fotograf Gallery Prague and MAO / DIG in K13 – Kasarne Kulturpark Košice. What is our relationship to nature? The concept of nature is notoriously equivocal, the return to nature in many aspects problematic and the questions of how to widely protect the nature from us, who are part of it, not easy to be answered. Reinterpretation and reconstruction of our relationship to nature is related to economic, social, political and cultural changes over time. In a much cited essay on the historical roots of the environmental crisis, historian Lynn White argued that the main strands of Judeo-Christian thinking had encouraged the overexploitation of nature by maintaining the superiority of humans over all other forms of life on earth, and by depicting all of nature as created for the use of humans. The contemporary discovery of nature’s perishability follows the modern collapse of western metaphysics. Although potentially liberating this modern discovery simultaneously invites doubt about our societies’ normative frameworks. The current tendency is rather to seek symbiosis with nature than domination and control. Criticism of dominance over nature and / or the (negative) impact of socio-political and technological development on the environment is included in the works of the artists Anton Čierny, Endre Koronczi, Oto Hudec, Plateauresidue, Oliver Ressler and Magda Tothova, while the artists Jiří Černický, Richard Kitta, Jan Pfeiffer and Dejan Radovanovic record this impact without valuating the situation. The artists Pavla Sceranková and Moira Zoitl & Sajan Mani deal with the impact of man on nature through the labour, what can be gardening as a relaxing weekend activity, as well as the transhistorical question of possession / dispossession of land. An important part of the search and the establishing a relationship with the nature can be a corporal experience, from physical contact to immersion in nature. The artists Josef Dabernig, Šárka Koudelová, Zuzana Križalkovičová, Svetlana Spirina and Vanessa White depict body and nature in their works with different approaches, from a documentary record to an intimate statement.

Výtvarný návrh pro metro D / Proudění / 2019

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123096165-artmix/220562229000003/video/758417

 

DIVOCE! – UMĚNÍ V KARANTÉNĚ

Galerie NoD
DIVOCe!
Kolektiv autorů
Koncepce: Pavel Kubesa
8. 4. 2020 – ??. ??. ????

Archiv, mapa a model: možnosti umění v karanténě

Příchod pandemie COVID-19 proměnil (dočasně či trvale) povahu globální situace, stanovil nová nejistá území a překreslil hranice – ať už geografické, geopolitické či sociální, také však i hranice zkušenostní. Transformovaná perspektiva reorganizovala každodenní život v celé šíři horizontu civilizace 21. století. Nesčetné množství reakcí, vizí a iniciativ vyprofilovalo společnost jako členitý terén – někdy lucidně prohlédnutelný, občas zas obskurně temný –, který danou „krizi“ překlenuje různými, ať už vespolnými, či soukromými, strategiemi. Mimo rámec lidskoprávní – nároku na život a zdraví –, jednotícím jmenovatelem často rozličných návodů, postojů a praxí vypořádávání se s pandemickým kontextem se stává snaha vyhnout se jakkoli pojímané stagnaci. Stagnace industriální, ekonomická, intelektuální či spirituální je totiž zapovězeným řečištěm v obraze budoucnosti „Světa COVID-19“.

Projekt DIVOCe! je tak reakcí na eventuální stagnaci umělecké produkce a prezentace v institucionálním smyslu. Otevřený kurátorský koncept, vycházející z principu skupinového, „zřetězeného“ kurátorování, testuje jak adaptabilitu klasického formátu umělecké výstavy v novém společenském režimu, tak i schopnost umělecké scény nově nastavenou sadu limitů a podmínek absorbovat do systému uměleckého jazyka. Proměnu „pravidel hry“ proto chápeme jako příležitost znovu prozkoumat roli umělecké tvorby a praxe coby archivumapy a modelu zároveň.

(Pavel Kubesa)

Nový střih

Koláže pro video vznikly deníkovou formou v prvních dnech Pandemie. Hlavní dojem z nastalé doby byl potřeba transformace na všech frontách – zažitých postupů, jak venku tak uvnitř, ve společnosti i v rodině. Vzniklé koláže jsou propojeny z hlasem a tváří starého muže – krejčího. Návod jak si ušít nový padnoucí oblek pro novou dobu.

 

recenze:

https://www.idnes.cz/kultura/vytvarne-umeni/umeni-koronavirus-retezova-reakce-galere-nod-u.A200427_114113_vytvarne-umeni_kiz