Myslel zeleň světa / galerie kritiků

(more…)

Jan Pfeiffer: Trinity, Galerie YX

performance, průvod, vernisáž: 24. 9. 2021, 17:30 (Kaple Božího Těla, Univerzitní 3)
výstava: 25. 9. – 20. 11. 2021
kurátor: Alexandr Jančík
Po videoinstalaci Portál v nově otevřené Galerii PAF a nástěnkové intervenci Pareidolie a vizuální ambivalence v psychiatrii v Galerii U Mloka připravené pro Trienále SEFO završí Jan Pfeiffer své olomoucké působení rozsáhlou výstavní realizací Trinity v Galerii XY.
Výstava Trinity tematizuje motiv trojice, úzce související se sakrálním prostředním historické Olomouce. Prostřednictvím symbolických objektů se Pfeiffer zamýšlí nad procesy spojenými s duchovními rituály a jejich aktuálními přesahy v nejisté době plné výrazných globálních proměn zasahující společenský život a vyzývá k usebrání.
Spirituální přesahy ve Pfeifferově tvorbě nezřídka souvisí s geniem loci daného prostředí a jeho uchopením skrze časem mizející historii, vzpomínkovými procesy, individuálními i kolektivními, reagujícími na architektonické dispozice míst citlivým přenosem překvapivých skutečností minulosti do nových kontextů dneška.
Součástí vernisáže bude performance a speciální procesí vedoucí od Kaple Božího Těla nacházející se v bývalém Jezuitském konviktu a končící v Galerii XY na Dolním náměstí. Jeho součástí bude procesuální kresba fragmentů historických budov a památek olomouckého centra na transparentní plochu, kterou bude umělec realizovat na plošině přepravního auta v reálném čase jízdy. Zahájení v 17:30 v Kapli Božího Těla na Konviktu, předpokládaný příchod do Galerie XY kolem 18:00.
Jan Pfeiffer (*1984) přesvědčivě balancuje na rozhraní fyzické performance, architektonických projektů ve veřejném prostoru, fotografie, kresby, animace a obecně pohyblivého obrazu. Ač se vzděláním nejvíce soustředil na sochařskou a architektonickou tvorbu (absolvoval v roce 2011 v Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské AVU), jeho realizace jsou různorodé, od jednoduchých, statickou kamerou snímaných fyzických aktů sebezobrazení, až po kolaborativní projekty, do nichž je schopen zapojovat své přátele i profesionální tanečníky a etablované herce. Úspěšně se realizuje jako filmový scénograf.
Vernisáž proběhne v rámci programu knižního veletrhu LITR, který se koná od 24. do 26. září v Olomouci.
www.litrolomouc.cz
Cifra Gallery, Co měníme, co zůstává

Výstava Jana Pfeiffera nazvaná: “Co měníme, co zůstává” byla připravena speciálně pro Cifra Gallery ve spolupráci s kurátorem Pavlem Kubesou. Prostor galerie je koncipován jako dílna kde se zastavil čas, a ten kdo vstoupí, může vnímat novým pohledem. Koláže, kresby objekty a video pracují s principem vrstvení a náhody. Tvary se dají stále měnit, někdy jde o hru, někdy se tvar stává vážnějším a ze hry se stává řád. Ústřední částí výstavy jsou záhadné trojúhelníkové objekty z pravítek, které drží rozevřené nůžky (transformační objekty). Právě nůžky se ve výstavě objevují nejvíce jako objekt symbolizující změnu, možnost vše prostříhat, upravit, dle aktuální potřeby.

.

Další výraznou časti instalace je dřevěný trojúhelníkový objekt, který vychází z rozměrů vstupního dřevěného štítu galerie, objekt byl během vernisáže vynesen v rámci performance před budovou galerie a zapojen do očistného rituálu za účasti všech galeristů a autora.

Video “Krejčí průvodce”, které je ve výstavě představeno hned v první části, zavádí diváka do černého prostoru, před kterým postava vytváří blíže neurčitý střih

Portál / Galerie PAF / 8.7.2021

 

Výstavní realizace pražského umělce Jana Pfeiffera se v roce 2021 v Olomouci objeví hned ve třech rozličných podobách v rámci tří projektů (Galerie PAF, Trienále SEFO, Galerie XY). Svou vůbec první samostatnou olomouckou výstavou Portál zahájí provoz nově vzniklé Galerie PAF, která se nachází na adrese Ztracená 6 v historickém centru města. 

Jan Pfeiffer zde představí sérii černobílých animovaných snímků, které vytváří již téměř 15 let specifickou technikou animace, jež je unikátní fázováním permanentně vymazávaného a následně tužkou překreslovaného papírového podkladu, který tak zachovává stopy předchozích kreseb. Zahraniční pobyty na studijních stážích a uměleckých rezidencích z něj učinily poučeného světoběžníka, schopného a ochotného prozkoumávat historická zákoutí metropolí s často již neexistující původní architekturou prizmatem nespolehlivé paměti. Spirituální přesahy u něj nezřídka souvisí s geniem loci daného prostředí a jeho uchopením skrze časem mizející historii, vzpomínkovými procesy, individuálními i kolektivními, reagujícími na architektonické dispozice míst citlivým přenosem překvapivých skutečností minulosti do nových kontextů dneška. 

Jan Pfeiffer (*1984) přesvědčivě balancuje na rozhraní fyzické performance, architektonických projektů ve veřejném prostoru, fotografie, kresby, animace a obecně pohyblivého obrazu. Ač se vzděláním nejvíce soustředil na sochařskou a architektonickou tvorbu (absolvoval v roce 2011 v Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské AVU), jeho realizace jsou různorodé, od jednoduchých, statickou kamerou snímaných fyzických aktů sebezobrazení, až po kolaborativní projekty, do nichž je schopen zapojovat své přátele i profesionální tanečníky a etablované herce. Úspěšně se realizuje jako filmový scénograf.

 

janpfeiffer.info

www.pifpaf.cz 

 

Galerie PAF, Ztracená 6, 77900, Olomouc

 

našimi partnery jsou: 

Ministerstvo kultury ČR, Olomoucký kraj, Statutární město Olomouc

 

technická realizace: 

omlouvámesepardón

foto: Monika Abrhámová

POHYB / POHNI / V POHYBU – 24. 6. – 27. 8. 2021
Kurátorka: Andrea Kaňkovská
24. 6. – 27. 8. 2021
Galerie města Třince
Vernisáž 23. 6. 2021 v 17 hodin
Výstava Pohyb/Pohni/V pohybu tematizuje fyzický pohyb a jeho vizuální kontexty. Pohyb je autorem v prostoru Galerie města Třince zkoumán a ohledáván v širokém spektru médií jako je kresba, animace, fotografie, objekt a instalace, performance.
Příprava na boj a vzrůstající napětí a agrese se překvapivě proměňuje ve společný organizovaný pohyb oplývající dočasnou krásou, který záhy zaniká. Oscilace mezi adrenalinem, nebezpečím a vizuální kvalitou pohybu, ladnou choreografií želez a těl. Na krátkou chvíli vyniká vizuální znak, ornament, aby záhy zanikl. Svědky tohoto jevu se můžete stát při vernisáži výstavy, kdy se performance odehraje.
Výchozím bodem pro zkoumání Jana Pfeiffera jsou kovové objekty Pohyb železa (2015), které proměňuje historické tvarosloví zbroje pro rytířská klání ve výtvarné artefakty, rekvizity akce. Tyto zbraně vytváří základní motiv výstavy, který je pečlivě zkoumán skrze pohyb s nimi a možnosti zachycení průběhu akce.
Velkoformátové tisky fotografií, kreseb a skic jsou doplněné o kresebný animovaný návod a video, které do prostoru výstavy vnáší pohyb viditelně. Prostoru galerie vévodí platforma – prostorové pódium, která umožňuje každému návštěvníkovi manifestovat pohyb vlastní zbrojí i tělem.
Galerie se na léto promění na náměstí (nebo jiný veřejný prostor pro demonstraci), hřiště i laboratoř. Stane se místem, které aktivuje návštěvníky, aby si pokládali otázky o hranicích vlastního chování a zkoumali pohyb svého těla i věcí.
Aktivaci návštěvníka podporuje také interaktivní zóna, která je kutilskou laboratoří, pracovnou se vzorníky materiálů, která umožňuje si vyrobit vlastní zbraň pro osobní performanci. Interakce s výstavou a vlastní manifestace pohybu umožňuje aktivní zapojení diváků všech kategorií, děti nevyjímaje.
<< 23.6. >> Kolik země člověk potřebuje

kde: GAMPA – Galerie města Pardubic

kurátor: Tomáš Knoflíček

Kateřina BurgertováJuliana Höschlová ◌ Martin Kubica ◎ Oldřich Morys ◌ Filip Nádvorník ◎ Libor NovotnýJan PfeifferAdam Vackar
„… jak přivykl (…) těsno se mu zdálo.“
Lev Nikolajevič Tolstoj
Patří k paradoxům naší doby, že domnělé modernizační posuny mohou přinášet veskrze antimoderní účinky. Platí-li tento paradox, stejně dobře by měl ale platit také opačný, tedy, že i návrat zpět může v určité fázi vývoje představovat „pokrok“. Právě k takovým významovým převrácením se výstava vztahuje především. Tím, že do vzájemného střetu staví takové pojmy jako moderní vs. anachronické, revoluční vs. reakční, popřípadě univerzální vs. partikulární, ovšem zároveň připomíná podstatu a etymologický původ slova revoluce v latinském revolvere, tedy otáčet se či převracet.
Byla to víra v emancipační potenciál průmyslu, technologie a vědy, která přiměla lidstvo zřeknout se příslibu věčné spásy na onom světě a požadovat její bezodkladnou účinnost již zde v přítomnosti. Proces modernizace byl tak nevyhnutelně spojován s industrializací, do které vkládali stejnou měrou naději jak sympatizanti rovnostářské levice, tak i jejich kapitalističtí protivníci. Industrializace a hospodářský růst byly také dvě hlavní síly, které moderním lidem vštípily pocit materiálního pokroku. Život v iluzorním konzumentském ráji, ve kterém lze uspokojit rostoucí očekávání všech zainteresovaných, však může vzkvétat pouze ve skleníku ekologické lhostejnosti. Nutkavá potřeba ukousnout si ještě víc z toho, co si domněle nárokujeme, stejně jako naše obsesivní touha být za každou cenu aktivní, zdolávat další překážky či výzvy, ale roztáčejí stroj ekonomického proudění a kulturní výměny do stále vyšších a vyšších obrátek, jenž tak nutně hrozí zadrhnutím. Krok za krokem se posouváme vstříc katastrofě a je možné, že teprve ve chvíli, kdy se zřítíme z útesu, zjistíme, že hodnoty jako pokrok a racionalita, k nimž jsme se léta upínali, představovaly stejnou kolektivní fikci, jako pro naše předky náboženství a pověrčivost (Y. N. Harari).
Také hlavního hrdinu Tolského povídky Kolik země člověk potřebuje, z níž si výstava vypůjčila název, žene kupředu nenasytný hlad po půdě. Ten mu zastírá soudnost, schopnost rozložit si hospodárně své síly. V honbě za ziskem stále většího a většího území, které by mohl obdělávat, nakonec padá vysílením a umírá. Vše, co získal už nezužitkuje, potřebuje jen tolik země, kolik si vyžádá jeho hrob.

Zdá se, že tato parabola je dnes snad ještě aktuálnější než v době, kdy ji Tolstoj psal. Jak ale naložit se zjištěním, že pokrok neexistuje, jen nenasytnost, která nás možná v konečném důsledku přivede k zániku? A jak s tím, že není jen cesta kupředu, ale spíše v cyklických kruzích? Úvahy nad tím budou zřejmě o to bolestnější, že se s největší pravděpodobností na konci jednoho takového cyklu nacházíme.

Souostroví / 26. 9. – 1. 11. 2020 / Slezanka / Opava
Zahájení 25. 9. v 18 hodin ve Slezance na Horním náměstí
Výstava otevřena Út–Čt a Ne: 10–17.00
.
.
Výstava připravovaná Bludným kamenem k výročí pětadvaceti let od jeho vzniku měla původně reflektovat témata, kterými se spolek od počátku své činnosti zabývá. Po intenzivní zkušenosti s několikaměsíční nařízenou izolací a s pozastavením společenského a kulturního života bylo však přirozeně nutné na aktuální situaci zareagovat a namísto konkrétního tématu stanovit rámec, ve kterém by oslovení umělci mohli představit různé pohledy na nedávno prožitou zkušenost.
V nastalé situaci, kdy jsme všichni byli nuceni objevovat vlastní soběstačnost, schopnost improvizace a sebeorganizace, kdy jsme museli nalézat nové cesty a postupy a učit se novým dovednostem, a kdy jsme se také museli vyrovnávat s osamocením a přijímat omezení vlastních svobod, nelze nevzpomenout na ideál všech současných romantiků i minulých osvícenců. Zdánlivá romantika, prožívaná před mnoha staletími jako neúprosná realita nás zavedla až k odkazu fiktivního hrdiny Robinsona Crusoe. Právě schopnost okamžité reakce na nastalou situaci a dlouhodobé poznávání sama sebe prostřednictvím svého okolí nám připomněla náš způsob vyrovnávání se s nově nastolenými problémy.

.

Cesty zpět jsou uzavřené, ty vpřed jsou otevřené do všech směrů, zažité vzorce procházejí zemětřesením, otevírá se nespočet možností, které byly ještě před půl rokem nemyslitelné a normalita se neustále přepisuje. Záleží, co přijmeme, kterými cestami se vydáme a jaké ponaučení si odneseme. Plní naděje hledíme vstříc nehostinné budoucnosti.

.

Vystavující umělci: Karel Adamus, David Böhm a Jiří Franta, Vladimír Havlík, Michal Kindernay, Marie Lukáčová, Magdaléna Manderlová, Milan Maur, Marian Palla, Jan Pfeiffer, Jiří Skála, Adéla Součková, Pavel Sterec

.

Kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš

.
.
.
.
foto instalace: Matěj Frank
.
.
článek v opavském deníku:
.
.
fotoreport Artalk:
recenze Artlak:

Skupinová výstava Souostroví, kterou lze nyní vidět v budově bývalého obchodního domu Slezanka v Opavě pouze přes sklo výlohy, uspořádal spolek Bludný kámen na oslavu dvaceti pěti let výročí své existence. „Kurátoři se zde namísto meditace o minulosti rozhodli tematizovat přítomnost. Konkrétně jarní a vlastně i současné pandemické události, a to prostřednictvím shluku subjektivních perspektiv, které spojuje snaha o vyrovnání se s novým typem samoty, s narušením stereotypů či s neohraničeným přízrakem ohrožení,“ píše Martin Drábek.

Krok od úplného zhroucení

Před velkou skleněnou výlohou, která směřuje do vnitrobloku, stojí dvě ženy. Kouří a během občasného hovoru nepřetržitě hledí do instalace. Na objekty z výstavy Souostroví ale nijak nereagují, jako by tam ani žádné nebyly. Otočí se a znuděně odcházejí pryč od kulis, které jsou přitom tak důležité. Ve vybydlených místnostech uvnitř nenáviděné normalizační budovy Slezanka totiž momentálně spolek Bludný kámen slaví svoje dvacáté páté narozeniny. Tato opavská legenda, která vedle romanticky sentimentálního názvu disponuje především neúnavnou snahou kreativně vibrovat krok od úplného zhroucení, tady squatuje všem na očích. Legenda, která si ani na svoje narozeniny neodepře vzdorovitost. Místo „důstojné“ retrospektivní přehlídky jsou tady pod kurátorským vedením Jakuba Franka, Matěje Franka a Martina Klimeše k vidění trosečníci, samota a destrukce všeho bezpečného.

Po dlouhých dvaceti pěti letech by se jistě slušelo oběhnout si před freneticky řičícím davem čestné kolečko, a to v tempu natolik pomalém a stereotypním, aby milníky, legendy a zásluhy dostatečně vyzněly. Popravdě, jednak v tomto městě žádný řičící dav není, a to bez ohledu na momentální okolnosti, a jednak by v kontextu dosavadních metod práce spolku podobný typ výstavy nedával žádný smysl. Kurátoři se tak namísto meditace o minulosti rozhodli tematizovat přítomnost. Konkrétně jarní a vlastně i současné pandemické události, a to prostřednictvím shluku subjektivních perspektiv, které spojuje snaha o vyrovnání se s novým typem samoty, s narušením stereotypů či s neohraničeným přízrakem ohrožení.

Téma a ani způsob, jakým je kurátory v Opavě realizováno, není v bublině současného uměleckého provozu něčím, co by překračovalo momentální normu. Spíše ji se samozřejmou elegancí a důsledností naplňuje. Instalace se infiltrovala do prostor s unaveně dystopickou atmosférou a specifickou historickou stopou, které intenzivně vstupují do veřejného prostoru města. Divák je tady konfrontován s důsledky fenoménu, který momentálně razantně mění naše životy a nad kterým nemáme téměř žádnou kontrolu. Použita jsou k tomu díla umělců, které často nespojuje ani způsob práce, ani médium a ani věk, v určitém životním okamžiku se ale setkali s celoplanetárním druhem ohrožení (pandemie, environmentální krize). Z hlediska provedení je tady zkrátka všechno tak, jak má být.

V textu k výstavě se mimo jiné uvádí následující: „Vybrali jsme díla, která jsou vyprávěními záměrných trosečníků (…) Podávají zprávy z cest, prozkoumávají a mapují, odpočítávají uplynulý čas, objevují vlastní rituály a vytváří si soukromé mytologie, prožívají samotu a vyprávějí o ní.“ Vedle sebe tady tak leží mapy Jana Pfeiffera a Větrné básně Karla Adamuse, v separátním prostoru se ve smyčce přehrává utopické vyprávění Marie Lukáčové a za rohem je kresbou dokumentována cesta za sluncem Milana Maura. Rituální prostěradla Adély Součkové visí hned vedle hromady tyčí, které tady zbyly z akce Distantní kontakt Vladimíra Havlíka, fotografie ze Stanice pro výzkum sněžné slepoty Pavla Sterce jsou pak spolu s oblečením umístěny na věšáky hned vedle fotografické série Žánry každodennosti Jiřího Skály. A konečně také práce Michala Kindernaye, Magdalény Manderlové, Mariana Pally či Davida Böhma a Jiřího Franty dokládají, s jakou mírou diverzity se kurátoři rozhodli pracovat.

Výstavy podobného tematického zaměření se v posledních měsících v galeriích současného umění rodí jako houby po dešti a opavský projekt je tak prostě jenom dalším v řadě. Bude to znít jako to nejnudnější klišé, ale to, co výstavu Souostroví od podobných projektů odlišuje, je fakt, že se koná v Opavě a že ji vytvořil spolek Bludný kámen. Kurátoři totiž dokázali organismus instalace designovat takovým způsobem, že i když se primárně vztahuje k současné pandemické situaci, je její významová struktura natolik propustná a ochotná se pod nátlakem modifikovat, že výsledná nestabilita umožňuje produkovat obrazy a ustavovat kontexty, které mají s původně vymezeným tematickým rámcem jen málo společného.

Ve změti bizarních strategií, jimiž se jednotliví umělci snaží vyrovnat se situací, která je opakovaně překračuje, se totiž dříve či později jako jednotící princip objeví figura samotného Bludného kamene. Rozpadající se a nechtěná normalizační architektura obchodního domu Slezanka, kde se po dobu oslav jako parazit zabydlela, totiž autenticky zrcadlí způsob jejího života. Často vstupující na území cizího a nervózně našlapující krok od úplného zhroucení. V napětí, s hyperaktivní kreativitou a ve smutném tichu, kterému téměř nikdo nepřihlíží. Přesto znovu a znovu produkující bizarní entity, kterými si dočasně materializuje obraz smyslu svého života. Celá instalace je tak nakonec především metaforickým vyprávěním o tom, jaké to je, distribuovat v malém městě uměleckou produkci, která tak úplně nepotvrzuje lokální představu o přijatelné normě. Jaké to je, pracovat po dlouhá léta s velmi omezenými finančními prostředky, s minimálním prostorovým, materiálním a diváckým zázemím. A protože život je momentálně nemilosrdný, a to i přesto, že zrovna slavíte narozeniny, byla výstava Souostroví v důsledku vládních opatření týden po vernisáži uzavřena. Autisticky si levitující uprostřed Opavy, pozorovatelná jako nějaký ohrožený druh už pouze přes sklo, se může uklidňovat snad jedině tím, že v tom na světě není sama. Tak všechno nejlepší.


Karel Adamus, David Böhm a Jiří Franta, Vladimír Havlík, Michal Kindernay, Marie Lukáčová, Magdaléna Manderlová, Milan Maur, Marian Palla, Jan Pfeiffer, Jiří Skála, Adéla Součková, Pavel Sterec / Souostroví / kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš / Slezanka / Opava / 26. 9. – 1. 11. 2020

XXX SETKÁNÍ – OSTROV / ENCOUNTER XXX – ISLAND / Galerie H / opening 12. 9. 2020 10:00

Galerie H, Kostelec nad Černými lesy

opening 12. 9. 2020 10:00 Church of Saint  John the Baptist
zahájení 12. září 2020, 10:00 v kostele sv. Jana Křtitele

Výstavu je možno navštívit do 4. 10. 2020
pátek, sobota, neděle od 10:00 do 17:00

 

instalace v Galerii H

Člověče / Galerie / Galerie Týn nad Vltavou neděkle 9.8.2020 u řeky

https://www.jcted.cz/v-tyne-zacala-vystava-expo-2020-unikatem-je-hackovane-telo-i-se-vsemi-organy/

Expo Týn 2020 / člověče

foto: Miroslav Bžoch

foto: Miroslav Bžoch

 

25/6/2020 (čt) od 16.00 hodin / STŘIH PRO NOVOU DOBU / GASK — Galerie Středočeského kraje