fotograf magazin

 

 

Na monitoru se přes sebe vrství jedna čára za druhou. Dělí plochu, vytyčují horizont, nastiňují perspektivu, uzavírají prostor volné krajiny, staví kolem něj zdi. Zdi rostou, protínají je otvory oken a dveří. Prostor se otevírá do krajiny a ona jej prostupuje, aby jej nakonec pohltila a vzala si zpět to, co je její. V kresebné animaci Jana Pfeiffera Poměr vztahu (2016) jako by nám před očima ubíhal časosběrný dokument. Pláň je v něm metaforou lidské svobody, otevřená krajina symbolem volnosti.

Opodál vystupují ze tmy shluky čar. Po chvíli, kdy divák přivykne zšeřelému prostředí a upne svou pozornost na pulzující linie, začne v nich rozeznávat obrysy známých architektur. Vše přichází ze tmy (2009). Monumenty moci, centra kapitálu, půdorysy povědomých urbanistických celků.  Stavba jako koncentrovaná vůle jedince, město jako výsledek společného úsilí. Lidské úsilí a vůle formující vše, co nás obklopuje. V autorových kresbách pulzují světové metropole. Místa, která si vybavuje ve svých vzpomínkách, ale i města, která prozatím navštívil jenom ve svých představách. Touží je zažít, vrátit se na místa důvěrně známá, poznat ale také ta, jež jeho zkušenosti prozatím unikají, jak je tomu v sérii rozpohybovaných kreseb Před tím, než jsem tam byl (2008), vytvořených před plánovanou návštěvou bulharské Sofie. Přemítá v nich o tom, jaká asi je? Jak se na ní podepsala dlouhá léta v područí totalitní moci? Promítla se výrazně do její podoby? „Vzpomínám na vlakové nádraží ve Varšavě, uvažuji, jak se mu sofijské bude podobat, je stejně ohromné a betonové?“ Ptá se autor. “Jsou v Sofii zkratky vytvořené chodci, kteří si tak sami nacházejí kratší cesty v trávnících a parcích? Kolik jich je? Jak husté sítě tvoří?“ Dotýká se tak nejen prostředí města a architektury v jejich fyzické podobě, ale i skrytých struktur lidských vztahů a vizí, které se v nich zhmotňují.

Tvorbu Jana Pfeiffera prostupuje fascinace lidskými schopnostmi, ale i vědomí odvrácené (sebe)destruktivní strany našeho konání. Krajina i městský prostor se v jeho pracích nejednou mění v bitevní pole, poznamenané mocenskými zájmy, výstavbou nesmyslných bariér bránících v pohybu, umělým vytyčováním domnělých hranic. Vznikají pod dojmem míst, ale zejména měst, kde měl možnost nějaký čas pobývat a poznat jejich specifika. Uprostřed rozděleného Ramalláhu, v přesně definované mřížce Manhattanu, v dobře známé Praze, v dosud nepoznané Sofii, v exotickém Singapuru, kde během jednoho týdne vznikla pro autora netypická dvojice prací.

V krátkém videu Stavební práce (2009) zachycuje obří stavební stroje. Osvětlené jako na divadelní scéně hloubí uprostřed noci v kulisách tepajícího města základy nových budov. Přes sklo jedné z nich pozoruje člověka. Přichází hodinu po hodině. Sleduje jeho práci. Stále se svítí. V sérii fotografií dokumentuje jeho Přesčas (2009). Jde o momentky, záznamy podnětů, formujících autorovu zkušenost. Dříve či později se stanou impulsem dalšího abstrahovaného vyprávění, v němž podává zprávu o místě a orientaci člověka v okolním světě. Ustupuje v nich pro něj obvyklý, mnohdy až mystický důraz na tvůrčí potenciál člověka, často ztělesněný právě osobou autora-umělce. Singapurské záznamy mají samy o sobě dostatečnou vypovídací hodnotu. Tomu kdo hledá, pak nabízí nejeden interpretační rámec.

 

Nina Michlovská