Instalace pro galerii SPZ vznikla v partnerské spolupráci s Radkem Brousilem a tak se host stal spoluautorem.

1880 dokončil Andreas Böcklin první ze svých obrazů Ostrova smrti. Všechny verze tohoto plátna otevírají skalnatý ostrov s bránou, cypřiši a pohřebními komnatami, mezi kterými je také jedna s iniciálami autora. Převozník přiváží rakev se zesnulým, vyvolává tak jediný poslední pohyb, dynamiku odcházení a pádu.

Konec 19. století, důsledky průmyslové revoluce, nadcházející dekadence, ale i vyostřování kulturních a národních rozdílů rezonují s tématem konce a pádu. Sám Andreas Böcklin dokončil pouze pět maleb, ale inspiroval celou řadu dalších tvůrců. Ze smrti a pádu se stává společenské téma; prodlužují se a zůstávají nikoli na konci či okraji, ale ve středu naší obrazotvornosti. Představují zvláštní pomalou
dynamiku; ne okraj, ale záhyb, či zvlnění.

1948 13. května je nalezeno tělo Jana Masaryka na nádvoří, pod okny jeho bytu v Černínském paláci. Zůstávají pochyby o příčinách pádu z okna, ale také politické změny a socha ženy na Masarykově stole. Prázdný byt a nepořádek dávají prostor dohadům a teoriím.

Stejně jako Ostrov smrti, ani pád Jana Masaryka nepřestává vyvolávat zájem. Proběhlo hned několik vyšetřování (1948, 1968–1969, 1993–1996 a 2001–2003) a celá řada spekulací o motivech případné (sebe)vraždy. Náhlý konec, pád není jen omezenou, definitivní událostí, ale násilně se vřazuje mezi život konkrétního člověka a možnosti dalšího (politického) vývoje.

Konec se z okraje přesouvá do středu pozornosti i na této výstavě. Není definitivním okrajem malby či instalace, ale spíše tím, co ji drží pohromadě. Navíc spojení existenciálního a mocenského rozměru
dává metafoře a estetice padání zvláštní (snad maskulinní) náboj.

Jako kdyby každý osud a každé vyprávění vyžadovalo a volalo po svém konci. Dobře víme, že každý superhrdina potřebuje také padoucha. Zatímco první postava zachraňuje lidské životy a často i celý svět, protikladná, vlastně zajímavější, role se snaží nejenom svět zničit, ovládnout, či podrobit, ale především být svědkem tohoto konce; sledovat pád.

Je v tom něco nesmírně estetického. Možná jsme dlouho přeceňovali roli pozitivních charakterů a přehlíželi skutečnost, že se ztotožňujeme také se zápornými hrdiny. Jsme fascinování smrtí a padáním. Snad si myslíme, že promýšlením a sledováním pádu se připravíme, nebo dokonce vyhneme vlastnímu konci.

Václav Janoščík

The installation for the SPZ Gallery was accomplished in partnership with Radek Brousil during which the guest artist became a co-author.

In 1880 Andreas Böcklin finished the first of his Isle of the Dead paintings. All versions show a rocky island and a gate, cypress trees and sepulchral portals and windows, one of them bearing the initials of the artist. The boatman is bringing a coffin with the dead, thus evoking the single last movement, the dynamics of leaving and falling.

The late 19^th century, the aftermath of the industrial revolution, the onset of decadence, but also the escalation of both cultural and national differences resound well with the topic of the end and the fall. Andreas Böcklin finished five paintings only, yet he inspired a great many other artists. Death and fall have become the talk of the day. They are being prolonged and stay not at the end or edge, but occupy the very center of our imagination, showing off a strange, slow dynamics. Not an edge, but a fold, or a ripple.

In 1948, on 13^th May, Jan Masaryk’s body was found in the courtyard, below the windows of his flat in the Černín Palace. Doubts about the possible cause of his fall from the window linger on; there are also the political changes and a woman’s statue on Jan Masaryk’s desk. An empty flat and the mess around create room for doubt and surmise.

Similar to the Isle of the Dead, Jan Masaryk’s fall likewise continues to arouse interest. Several investigations were made (1948, 1968–1969, 1993–1996 and 2001–2003) and a number of speculations as to the motives for a suspected homicide/suicide were spun. The sudden ending, the fall is not just a confined, final event, but enters forcefully between the life of a particular man and the chances of further (political) development.

The end moves from the margin to the very center of our attention also at this exhibition. It is not the final edge of the painting or of the installation, but rather what holds it all together. Moreover, the connection between the existential and power dimensions imparts a special (masculine perhaps) drive to the metaphor and aesthetics of the fall.

As if each destiny and each narration demanded and called for its own ending. We know very well that each superhero needs his villain. While the first saves human lives and quite often the whole world, the opposite, in fact more interesting role not only tries to destroy the whole world, to rule it, to conquer it, but first of all to witness its end; to watch the fall.

There is something immensely aesthetic about this. We may have overestimated the role of positive characters for too long, being blind to the fact that we identify ourselves with the negative heroes too. We are fascinated with death and falling. Perhaps we think that by means of analyzing and observing the fall we may prepare ourselves for or even evade our own end.

Václav Janoščík

překlad: Alena Kottová

Druhé vystavení: Galerie Krokus, Bratislava, 2017 – http://www.krokusgaleria.sk/vystavy