Dvojí parvidlo pro jednu věc / Two Rules for One Thing / 2017

 

Projekt Dvojí pravidlo pro jednu věc rozehrává v typicky pfeifferovských intencích vztah vůle, objektu, tvaru a omezení jeho užívání. V rozvinutém prostorovém vyprávění se základním komunikačním instrumentem stává repetitivně se opakující motiv sinusové křivky. Jeho variující se užívání pomáhá artikulovat spletitou síť úvah utvářejících metaforu lidského rozhodovaní.

 

                    

 

Jan Pfeiffer se etabloval jako umělec pracující s rozlišnými formáty vytváření komplexních znakových situací, které tematizují různé významové kontexty. Jeho práce jsou naplněny historickými, mytologickými, náboženskými či kulturními konotacemi jak konkrétních míst, tak ryze abstraktních, až antropologických, archetypálních motivů. Pfeifferovo vizuální tvarosloví rozpracovává významotvorné možnosti sad základních geometrických tvarů a rozvíjí je směrem k jejich širšímu interpretačnímu potenciálu a dramatizaci symbolických narativů. Společným jmenovatelem Pfeifferových prací je určitá sdílená, charakteristická nálada, zvnějšněná osobní citlivost, která determinuje povahu a jazyk zpracování jednotlivých témat. Pfeifferovy příběhy tak navozují pocit jakoby jemného a zároveň pevného stisku ruky, doteku hraničícího s pohlazením a hnětením (sochařské či divácké) hmoty zároveň.

Projekt Dvojí pravidlo pro jednu věc rozehrává v typicky pfeifferovských intencích vztah vůle, objektu, tvaru a omezení jeho užívání. V rozvinutém prostorovém vyprávění se základním komunikačním instrumentem stává repetitivně se opakující motiv sinusové křivky. Jeho variující se užívání pomáhá artikulovat spletitou síť úvah utvářejících metaforu lidského rozhodovaní.

Jádrem Pfeifferovy situace je chápání člověka jako bytosti jednající, která je konfrontována s vnějšími či vnitřními pravidly, stejně tak jako se svými touhami a možnostmi pravidla – za účelem uchopování věcí – i přímo utvářet. Modelem takovéto situace je pro Pfeiffera vstupování do krajiny a její rozvrhování prostřednictvím individuální či kolektivní choreografie lidského pohybu. Téma pohybu chápe jak v rovině vnitřního pohybu (tj. rozhodování, volby a jednání), tak jako skutečná prostorová určení směru či omezení. Různé strategie a různé instituce konstruují krajinu prostřednictvím rozličných prostředků mobility. Povrch krajiny-věci, skrývající usazené vrstvy hornin a půdy, překrývají sedimenty vůle a moci v podobě příkazů, zákazů, kontroly. Prostor pro manifestaci (převážně fyzického) pohybu se zužuje: pravidla utvářejí jednosměrné koridory jednání. V jak úzkých koridorech rozvrhujeme své jednání záleží na volbě hry, kterou jsme se odhodlali hrát, nebo: která nám byla dána hrát.

Pfeiffer však inscenačním a scénografickým řešením privileguje otázku individuálního, vnitřního jednání a to prostřednictvím animování pohybu diváka fyzickým prostorem galerie. Direktivní opakování křivky (tj. pravidla) v podobě krajinných skic morfologie kopcovitých reliéfů na černobílých tušových kresbách (variujících toto tvarové omezení různým obsahem) v první části galerie staví diváka před potřebu vykonat určité rozhodnutí: prostoupit dál tímto tvarem v podobě rozměrného objektu vklíněněného mezi okrajové stěny galerie či nikoli? Naznačení takovéto formální otevřenosti, potřeby vstoupit fyzicky do díla, napomáhá Pfeifferovi rozehrát jakýsi simulační akt procesu rozhodování, vůle a vykročení. S přispěním fyzické zkušenosti sklonění, potřebné k prostoupení objektem, vizualizuje tak jakousi metaforu pokory před tímto „přechodových rituálem prožití pravidla“.

V druhé části se pak divákovi otevírá volnější kompozice různých variací a plurality, spolubytí různých pravidel (formálních či obsahových) aplikovaných na jednu věc. Zajímavou roli hraje dvojice fotografií rukou, které coby metafory „uchopování“ poukazují na kognitivní skutečnost, že samotný tvar může být nápomocen v rozhodování, nabízí se sám jakožto „vnímaná možnost“, ukazuje cestu. Podobně tak i původně zpola nepřístupná krajina je poprvé viděna i z druhé strany jako traktovaná zcela jiným způsobem. V závěrečné místnosti je původní věc rozdělena, odpoutána od pravidla tvaru, převrácena naruby, její odvrácené strany nyní spoluutváří nový krajinný útvar: koridor, soutěsku, která na svém konci rozpohybovává hru pravidel dialogickým způsobem prostřednictvím krátkého, šestiminutového filmu rekonstruujícího pohyb a neuskutečněný rozhovor dvou aktérů stojících na „témže“ místě, kteří se však nikdy nepotkají. Může se zdát, že ústí instalace tak naznačuje představu sjednoceného, vespolného užití téhož prostoru, touhu jednoty, která však není prozatím možná.

 

Pavel Kubesa

 snímky z videa / frames from video

video

 

Reportáž na České televizi:

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/2193994-dvoji-pravidlo-meni-krajinu-vytvarnik-jan-pfeiffer-vystavuje-cestu

text dialogu:

první hlas: Stojím tu již nějaký čas a nevidím. Nevidím skrz to bílo.

první hlas: Když udělám krok, vracím se zpět.

první hlas: Zkusím si ho tedy udělat znovu, ale teď již jinak.

první hlas: začínám vidět krajinu kolem sebe, již vím jak.

druhý hlas: Stojím tu již nějakou dobu a nevidím. Nevidím skrz tu mlhu

druhý hlas: Když udělám krok, jdu jinam než jsem chtěl.

druhý hlas: Musím se pevně rozhodnout kam jdu, vidět cíl.

druhý hlas: čím víc chci tím víc vidím kudy jít.

 první hlas: už to jde.

druhý hlas: je to již na dosah.

první hlas: po jednotlivých pruzích se dostávám na místo co jsem chtěl.

první hlas: cestu, kterou jsem vybral, že půjdu – vidím, ale je pro mne neprůjezdná.

první hlas: rád bych po té silnici jel, je kratší a vždy jsem po ní jezdíval, ale nyní je kolem ní plot ?

první hlas: musím jet jinudy, spodem…slyším jízdu nad sebou.

první hlas: kdo to asi nad mnou jede?

————- začátek kresby krajin —————

druhý hlas: pruh po pruhu, místo v krajině kam jdu.

druhý hlas: tuhle silnici neznám, pojedu po ni – jen nevím proč je oplocena dráty?

druhý hlas: pozvolna se rozjíždím – jedu rychleji, nic mě neruší, zrychluji – cíl se tedy přibližuje.

druhý hlas: co ostatní, kde jsou?

————————- pauza

druhý hlas: zastavím se a podívám se dolů

první hlas: podívám se jestli někoho nahoře uvidím

———— pauza

druhý hlas: dolů nedohlídnu, ale je tam někdo přímo pode mnou.

první hlas: až tam nahoru nevídím, ale někdo tam stojí.

———— pauza

druhý hlas: nastartuju.

první hlas: nastartuju.

druhý hlas: cesta je hladká jedu zase stále rychleji. !první hlas: jedu, je tu spoustu zatáček, cesta se klikatí.

první hlas: nevím přesně kde jsem, trvá to déle než jsem čekal.

druhý hlas: je špatná viditelnost, nedá se poznat kde je horizont.

..

 

Jan Pfeiffer has established himself as an artist working with diverse formats of creating complex signal situations thematizing different semantic contexts. His works abound in historical, mythological, religious and cultural connotations of both specific sites and purely abstract, even anthropological archetypal motifs. Pfeiffer´s visual morphology elaborates the semantic options offered by various sets of basic geometric shapes and develops them in a process aimed at unfolding their broader interpretational potential and a dramatization of symbolic narratives. A common denominator of Pfeiffer´s output is a shared, characteristic mood, an externalized individual sensitivity which determines the nature and language of his approach to individual subjects. Pfeiffer´s narratives thus induce the feeling of a seemingly gentle yet at the same time firm handshake, a physical contact straddling in terms of effect the borderline between a tender stroke and the act of moulding of material, either sculptural or human, represented by spectators.

The project entitled Two Rules for One Thing exemplifies Pfeiffer´s idiom in its handling of correlations between willpower, object and shape, and the limits set on its use. In the work´s unfoiling threedimensional narrative, the prime instrument of communication consists in the repetitive occurrence of the motif of a sinusoid. Its variations are employed with a view to articulating an intricate web of ideas building up a metaphor of the process of human deliberation.

The core of Pfeiffer´s situation consists in approaching the human individual as an active element continuously confronted with sets of either external or internal rules, as well as with a specific set of personal aspirations and capacities geared towards actually making rules, with a view to getting a proper grasp of things. For Pfeiffer, a model situation is represented there by the act of entering into landscape and its ensuing structuring by choreographed individual or collective human movement. The movement he has in mind can be either internal (driven by decision-making, alternative choice, and physical impulses), or external, in terms of actual space-related definitions of direction or limitation. In real life, different strategies and different institutions happen to construct landscape using diverse instruments of mobility. The surface of landscape-as-material-object, with its embedded content of deposited strata of minerals and soil, is overlaid by sediments of ambition and power taking the forms of instructions, restrictions and control mechanisms. The amount of space available for the manifestation of (predominantly physical) movement has been dwindling, for the sake of unidirectional corridors of action which ultimately set the rules. The actual width of the corridors within which we are able to structure our movement ultimately depends on our choice of the game which we have decided to play, or which we have been made to play.

By his own choice of a staged and choreographed approach, however, Pfeiffer focuses primarily on the question of individual, internal action, using the device of animating the spectator´s movement through the physical space of the gallery. There, the unconditional repetition of the sinusoid (i.e., the rule) in the form of landscape sketches of the morphology of hill-shaped reliefs in black-and-white ink drawings (diversifying this formal limitation by varying contents) in the gallery´s first section confronts the spectator with the need to make a decision: namely, whether or not to try and force their way past this large object wedged between the gallery´s walls. The suggestion of this kind of formal openness involving the need to enter the work in the literal, physical sense, enables Pfeiffer to set into motion a simulation of the decision-making process, complete with its elements of determination and taking the first step. Letting into play the physical experience of bowing one´s head, an action required for getting through and past the object, he moreover achieves a visualization of a metaphor of humility vis-a-vis this “rite of passage” to the physical experience of a rule.

The show´s second section opens up before the spectator the sight of a more loosely structured composition featuring instances of variation and plurality, as well as symbiosis of different rules (either formal, or content-wise) applied to one thing. An interesting role is played here by two photographs of hands which, as metaphors of “grasping”, point to the cognitive fact that form alone can be instrumental in decision-making, offering itself as a “perceived alternative,” showing the way. Similarly, what was initially a comparatively inaccessible landscape is now seen for the first time from the other side, where it is treated in an entirely different way. In the exhibition´s last room, the original thing is divided, detached from the rules of form, turned inside out, its averted sides now giving shape to a new landscape element: a corridor, or fissure, which at its far end sets in motion a dialogue-style play of rules involving the use of a six-minute short film re-enacting the movements and unaccomplished conversation between two actors who stand in “the same place”, without ever actually meeting. It may seem that the installation´s end point thus suggests the idea of a unified, communal use of a particular space, the aspiration to a union which, however, is for the time being still unattainable.

Pavel Kubesa