Artmix

Premiéra: 7,11.2017 na ČT art

http://www.ceskatelevize.cz/…/217…/obsah/580450-jan-pfeiffer

 

snímek z dokumentu

I feel weird again (modelovaná realita II.)

Radek Brousil a Jan Pfeiffer, Michaela Knížová, Maroš Rovňák, Tereza Zelenková

kurátorka výstavy Ivana Komanická

 

Umelci a umelkyne pracujúce v médiu fotografie využívajú objektív dejín a reflektujú minulé udalosti, mytológie alebo storočie trvajúce umelecké tradície. Je umelec znova „padlým estétom“ a „univerzálnym schizofrenikom“ nachádzajúcim v materialite obrazu a znaku hlbšiu interpretačnú skúsenosť? Výstava vedie paralely k fin de siècle, ktorý bol okrem iného tiež odpoveďou na technologické zmeny a kritikou materializmu, buržoáznej spoločnosti a liberálnej demokracie, obdobím prelomu, ako ho zažívame dnes.  

Radek Brousil (1980), absolvent UMPUM Praha, laureát Ceny Oskára Čepana 2015. Pre jeho tvorbu je charakteristická reflexia fotografických postupov a techník s dôrazom na historické, politické a rodové aspekty média fotografie. Jeho tvorba expanduje smerom k objektu a inštalácii.

Ján Pfeiffer (1984), absolvent AVU Praha. Pre jeho konceptuálny umelecký program je zásadný komplexný symbolický systém, odkazující k socio-kultúrnym, mytologickým, náboženským a historickým väzbám, konkrétnym situáciám a priestoru, v ktorom a s ktorým pracuje.

Michaela Knížová (1982), absolventka FU TUKE, pracuje v médiu fotografie. Svoju tvorbu charakterizuje slovami: „Pracujem väčšinou s mojou osobnosťou a s mojím telom, za použitia autoportrétov vyjadrujúcich moje umelecké zámery. Témy sú často spojené so zabudnutými príbehmi alebo s tmavou paranormálnou feminitou, ktorá je naplnená symbolizmom klasickej rozprávky a tradičnými prírodnými ľudovými mýtami.”

Maroš Rovňák (1972), absolvent VŠVU Bratislava, finalista Ceny Oskára Čepana 2002, intermediálny umelec a performer. Vo svojich angažovaných výstupoch provokatívnym spôsobom otvára citlivé témy týkajúce sa rodovej identity, náboženstva, politiky, sociálnej izolácie, bytia a v neposlednom rade i smrti.

Tereza Zelenková (1985), absolventka Royal College of Art London, finalistka Unseen Talent Award 2016, pracuje prevažne s tradičnou čiernobielou fotografiou a vytvára série založené na efemerálnych a poetických vzťahoch medzi jednotlivými fotografiami. Vo svojej práci sa často zaujíma o mytológie, ktoré obklopujú konkrétne miesta alebo ľudí, spájajú fakty a beletriu a skúma limity samotnej fotografickej reprezentácie.​

Výstavu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia | The exhibition is supported using public funding by Slovak Arts Council

V spolupráci s České centrum Bratislava In cooperation with Czech centre Bratislava

Krokus Galéria

Námestie 1. mája 3
81106 Bratislava
 
Gabriela Kisová, M.A., gallery director and curator
T: 00421 2 20728131
M: 00421 918861719

 

Hostina v polích
art+antiques prezentují Arthouse Hejtmánek a Jana Pfeiffera na Designbloku 2017

26. 10. – 30. 10. 2017
PG.04

 

 

Expozice nazvaná Hostina v polích, která se koná pod záštitou časopisu art+antiques, je autorskou instalací Jana Pfeiffera, vytvořenou ve spolupráci se společností Arthouse Hejtmánek, která zapůjčila vystavený nábytek a starožitnosti.

Koncepce je založená na zrcadlení starého a současného. Tematickým rámováním expozice je hostina, již připomíná jak stůl španělské provenience ze 16. století, kombinovaný s kubistickou židlí Pavla Janáka, tak i ústřední video Jana Pfeiffera V polích (2013). Na něm vidíme tři generály, jejichž chování připomíná jakýsi rituál odkazující k dělení území, jež se však děje krájením cukety a dělením marmelády. Zčásti pak scéna vypadá jako pompézní a nepříliš přátelské posezení u společné hostiny. Jídlo totiž není pouze prastarý nástroj utužování přátelských vazeb (jíme-li u společného stolu, jsme si rovni), ale zdůrazňuje se tu také moment rituálů, které ke stolování patří. Kultura jídla je významným poznávacím znakem civilizovanosti a má blízko i ke znalectví.

K tomu odkazuje výstavní biedermeierová kruhová vitrína, v níž najdeme nejrůznější zajímavosti, jako je pštrosí vejce nebo vyřezávaná ulita mořského mlže. Sametová opona pak vytváří příjemné, intimní prostředí pro sledování videí i artefaktů ve vitríně. Naši představivost pak hravě dráždí ona otevřená, prázdná vitrína vzadu. Co vzácného z ní asi kdo vzal?

Druhé Pfeifferovo video Některé věci unikají (2012) zobrazuje starého muže, který vší silou ohýbá nepoddajný kovový prut. Zkušenosti, jež s věkem narůstají, se tu váží na schopnost přetvářet svět kolem sebe, ohýbat a tvarovat jej klidně i navzdory pravidlům.

Instalace tak ukazuje, že propojovat staré a současné umění, s respektem k jednomu i druhému, je nejen možné ale především krásné. Tak nějak se o to snaží ve své koncepci i časopis art+antiques.

artcasopis.cz
janpfeiffer.info
arthousehejtmanek.cz

 

 

 

VIDEO KOCKA 4 / VIDEO CUBE 4

 

http://ciachovna.arzenal.center/sk

 

 

Kukačka 7: Pravidla hry

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Děkuji, že jsi mě vyhodil II.

„Jde o rozehranou společenskou hru v troskách, směřující k situaci, kdy člověk není vítězem.”

Velkoformátový tisk kresby šachovnice pokryté rozházenými předměty, coby němými svědky právě ukončené dramatické hry a kolem rozestavěné balíky slámy. To jsou základní obrysy Pfeifferovy instalace, která v první rovině poukazuje na symbolický význam hry jako setkání a utkání protikladných sil uvnitř vyhrazeného prostoru. Sama šachovnice tradičně symbolizuje střídavý vliv všech základních dualit a komplementarit ve světě jevů: negativního a pozitivního, noci a dne, mužského a ženského prvku, času a prostoru nebo také pohybu života kolísajícího mezi dobrem a zlem či štěstím a neštěstím. Pfeiffer si také přisvojuje některé z motivů hermetické symboliky, vždy tak ale činí záměrně arbitrárně, čímž podkopává vážnost konfliktu a relativizuje jeho důsledky pro obě zúčastněné strany. Jakoby se tyto vznešené, symbolikou zatížené rekvizity dostaly do rukou někoho, kdo si stěží uvědomuje jejich skutečný význam. Někoho jako dítě, které se teprve seznamuje s obvyklou funkcí věci. V banálních kulisách obklopen balíky slámy se dopouští celé řady přehmatů a přestupků proti pravidlům. A snad právě proto, že mu mnoho věcí uniká, jeho jednání je osvobozující.

Tomáš Knoflíček

    

CZ
Ústřední téma 7. ročníku vychází z úvah nizozemského historika a teoretika kultury Johana Huizingy (1872-1945), který ve hře spatřoval původ veškeré lidské kultury. Všechny velké původní činnosti lidského společenství jsou podle něj protkány hrou. Výtvarnému umění, jako jedinému z kulturních odvětví, však statut hry upřel. Nechme stranou relevantnost tohoto tvrzení, které bylo i v době, kdy Huizinga tuto myšlenku formuloval, zjevně přezíravé vůči alespoň části avantgardních proudů meziválečného umění a směřujme spíše k tomu, zda tento „přehmat“ nějak nevyužít pro současnost. Základní premisa zní: Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než rozumnými bytostmi, neboť hra je nerozumná… Nyní jde ale o to, zdali je dostatečně nerozumné i současné angažované umění? Domníváme se, že ne vždy a ne dost, což jej nezřídka staví do role mentora, jemuž nikdo nenaslouchá. Platí, že hra může být brána vážně pouze tehdy, není-li do ní nikdo nucen. Každá hra je nejdříve a především svobodným jednáním. Hra na rozkaz přestává být hrou. Může být nanejvýš nařízenou reprodukcí hry. A z toho vycházíme i při úvahách o současném umění. Umění se zkrátka musí opět stát hrou, aby mohlo být bráno vážně. Stejně jako hra je totiž ve světě empirie a racionality nadbytečné, neboť stojí mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí – a dokonce tento proces přerušuje tím, že vytváří svůj vlastní řád. Řád, který navzdory přesvědčení mnohých – nemá nic do činění s pravdivostí ani s dobrem. Přesto je to ale řád, který je schopen do nedokonalého světa a našich zmatených životů vnášet dočasně omezenou dokonalost.

EN
The central theme of the 7th edition is defined by the motto “Rules of the Game”. We take into account thoughts of the Dutch historian and theorist of culture Johan Huizinga (1872-1945), who saw in a game the origin of the entire human culture. According to Huizinga, all fundamental activities of the human community are intertwined with game. However, to visual arts, as the only one cultural sector, was the status of the game denied. Let us put aside the relevance of this argument, which was even in the time when Huizinga formulated this idea, somewhat dismissive towards at least part of the interwar avant-garde currents. Nevertheless, let us use this “blunder” for the present times. The basic premise is: We play and know that we play, so we must be more than merely rational beings, for play is irrational… Now, what is at stake, is the question, whether equally irrational can be also socially-engaged contemporary art? We believe, it is not always the case and it is not always sufficient, which often places such art into the role of a mentor, to whom hardly anyone listens. It is true that a game can be taken seriously only if no one is forced into it. Every game is first and foremost a free negotiation. Participating in a game out of duty, ceases to be a game. The most, it can be an obligated reproduction of a game. We also depart from this belief while thinking about the contemporary art. Simply, art must become a game again in order to be taken seriously. The visual arts, just like a game, is superfluous in the world of empiricism and rationality because it stands outside the process of an immediate satisfaction of vital necessities and demands. Above that, the arts even interrupts this process by creating its own rules. These are rules which, despite the belief of many, have nothing to do with truth or good will. Yet there are rules, which are capable to bring into the imperfect world and into our confused lives a temporary limited perfection.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

This project was staged with financial support of Ministry of Culture of the Czech republic.

 

 

 

 

Spiritualita, sekularita, bilaterálnosť

(Stín víry v mysli jiných)

19.09.2017 / Synagóga – Centrum súčasného umenia  / Trnava / SK


Výstava troch významných predstaviteľov súčasného českého výtvarného umenia (site-specific inštalácie, performance, veľkoformátová kresba) – Jan Pfeiffer, Adéla Součková, Dana Sahánková

 

foto: Adéla Součková

    

   

Titul výstavy: Spiritualita, sekularita, bilaterálnosť (Stín víry v mysli jiných)

Miesto konania: Galéria Jána Koniarka v Trnave, Synagóga – Centrum súčasného umenia, Halenárska 2, Trnava
Autorka projektu a kurátorka: Lenka Sýkorová
Vystavujúci autori: Jan Pfeiffer, Dana Sahánková a Adéla Součková
Otvorenie výstavy: 19.09. (Ut) 2017 o 18:00
Trvanie výstavy: 19.09. (Ut) – 22.10. (Ne) 2017

 

Prostor Synagogy – Centra současného umění v Trnavě disponuje silným geniem loci. Právě ono prosycení spirituální atmosférou stálo u zrodu aktuální výstavy, která propojila tři české umělce Jana Pfeiffera, Danu Sahánkovou a Adélu Součkovou. Kurátorský klíč se zaměřil na problematiku duchovnosti v dnešní společnosti, která je stále častěji orientována směrem k ateismu. Dochází tak k roztříštěnosti víry a míry tolerance k víře jiných. Na druhé straně jsme v středoevropském prostoru historicky spjati s židovsko-křesťanskou kulturou a její archetypy nás ovlivňují hlouběji než jsme si schopni připustit. Spiritualita na počátku 21. století prochází změnami a lidé se mnohdy navracejí ke kořenům, které jim pomáhají nalézt ztracenou identitu. Výstava zpracovává dvojstrannost tohoto tématu – od víry ke sekularizaci a zpět. Výrazovým prostředkem se stala kresba v mezích jejího současného chápání. Jana Pfeiffera a Adélu Součkovou spojuje způsob uvažování o kresbě v kontextu kresebných instalací, které často umocňují performativním gestem v rámci chápání kresby jako stopy v prostoru. Právě ona tělesnost je důležitá pro pochopení současného vizuálního umění. Mladá generace umělců s ní pracuje v intencích sociálně-kulturně-politických vztahů, které nás silně ovlivňují. Naopak Dana Sahánková se vyjadřuje kresbou v jejím klasickém pojetí. Její velkoformátové perové kresby výstavu jak vizuálně, tak obsahově stmelují. Odkazuje nás ke každodennosti, která je uchopena v tradičním kresebném médiu.

Na výstavě zaujme kresebný objekt Jana Pfeiffera, který tvoří intermediálně. Zkoumá tvarosloví a skrze něj se snaží přijít na mechanismy, které nás obklopují a ovlivňují. Fascinuje jej vztah člověka k prostoru. Pro synagogu pracuje s principem, který je pro něj v poslední době důležitý, a tím je monumentální kresba tvořená grafitovým prachem. Kresba se stává prostorovým objektem, který ožívá v průběhu vernisáže vstupem performerů. Autor tak pomyslně i fyzicky kreslí do prostoru. Navozuje iluzi rozdělené krajiny, kde platí „dvojí pravidlo pro jednu zemi“. Dialog je tak voláním přes kopec. Dva lidé na stejném místě jsou vlastně jinde a to v důsledku různých náboženských a politických dohod. Autor akcentuje osobní zkušenost z rozdělené Palestiny.

V čele hlavního sálu dominuje textilní instalace Adély Součkové, která zpracovala téma židovské spirituality. Autorka dílo vytvořila přímo pro výstavu s odkazem na chrámovou oponu rozdělující profánní a sakrální prostor. Celkově dílo zdramatizovala roztržením opony. Symbolicky otevírá dveře a také otázku, kam tyto dveře vedou? Golem stylizovaný do piktogramu pro nouzový únik ukazuje „jdi pryč“. Jeho zdvojení a umístění proti sobě symbolizuje jakýsi střet. Adéla Součková tak analyzuje současnou situaci ve společnosti. V Trnavě vychází z prohlášení, že kresba je nejpřímější médium pro sociální sdělení a poukazuje na to, že kresba disponuje možností redukovatelnosti reality. Adéla Součková dokáže mistrně převést sled myšlenek do výtvarné formy s plností emocí a zážitků.

Dana Sahánková zde představuje monumentální kresby s důrazem na jejich spirituální atmosféru vtahování diváka do obrazového pole. Její kresby jsou typické bohatou vnitřní strukturou. V posledních letech experimentuje s podkladovou základnou – konkrétně s dřevěnou deskou nebo plátnem se zlatým pozadím, která odkazuje ke gotickým deskovým obrazům, kdy doboví umělci touto technikou řešili iluzi perspektivy. Práce se světlem v rámci umístění a očekávatelným vnímání jejího díla je pro autorku důležitá a je tomu tak i v prostoru synagogy.

Výstava je součástí dlouhodobého projektu Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě. Kurátorský a teoretický výzkum je od roku 2014 zacílen na tvorbu mladých umělců do 40 let z České republiky a Slovenska, kteří ve své tvorbě inklinují k post-konceptuálnímu umění. Více k projektu: www.aug.cz/postkonceptualni-presahy-v-ceske-kresbe.

Lenka Sýkorová

 

 

 

 

 

Ani den bez čárky: Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě

Autorka projektu a kurátorka: Lenka Sýkorová

instalace: Děkuji, že jsi mě vyhodil

 

 

Vernisáž: 7. 9. 2017

Výstava Ani den bez čárky zkoumá fenomén kresby a její různé polohy v současné tvorbě mladých českých a slovenských umělců. S kresbou se setkáváme od malička skoro na každém kroku. Jedná se o globální vizuální jazyk, který stál u formování výtvarného umění. Dnes kresbu chápeme jako autonomní výtvarné médium, sloužící umělcům jak k zachycení prvních nápadů v podobě skici, tak jako součást jejich intermediální tvorby. Aktuální výstava přináší různé aspekty kresby, která je pro mladé umělce stále atraktivním a progresivním médiem s potenciálem neustálého rozvíjení.

Výběr umělců pro výstavu v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě byl založen na principu poukázat na různé polohy kresby s důrazem na umělce, kteří se kresbou zabývají ve své tvorbě skoro každodenně. Odtud pochází i samotný název, převzatý z latinského citátu – Nulla Dies Sine Linea (Ani den bez čárky). Na výstavě nalezneme přesahy kresby do prostoru formou instalace (Jan Pfeiffer), odkazy na performativní gesto u procesuální kresby (Mira Gáberová, Juraj Gábor, Adéla Součková). Dále se zde představují umělci zkoumající hranice média kresby a kresebných prostředků (David Böhm & Jiří Franta, David Demjanovič & Jarmila Mitríková, Kateřina D. Drahošová a Dana Sahánková). Zároveň výstava zahrnuje i prostorové kresby formou objektu (Juraj Gábor, Slavomíra Ondrušová), přesahy kresby do malby (Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová), do videoartu (Mark Ther) a animace (Matěj Smetana).

Výstava je součástí dlouhodobého projektu Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě. Kurátorský a teoretický výzkum je od roku 2014 zacílen na tvorbu mladých umělců do 40 let z České republiky a Slovenska, kteří ve své tvorbě inklinují k post-konceptuálnímu umění. Více k projektu: http://www.aug.cz/postkonceptualni-presahy-v-ceske-kresbe.

Při vstupu na výstavu zaujmou velkoformátové kresby Dany Sahánkové ve schodišťové hale. Jejím výrazovým prostředkem je samotné médium kresby s bohatou vnitřní strukturou, odkrývající vnitřní i vnější světy každodenní reality. Kompozice jsou tvořeny skrumáží věcí, lidí a zvířat, podivně porostlých srstí. Vystavena je zde malá kresba, převedená do monumentálního formátu, kdy lze pozorovat energii čar, které při svém zvětšení neztrácejí na dynamice. Dále zde máme kresbu na dřevěném podkladu se zlatým pozadím, odkazující se ke gotickým deskovým obrazům, v nichž umělci touto technikou řešili iluzi perspektivy.

V prvním patře se v levém sále představuje umělecká i partnerská dvojice David Demjanovič & Jarmila Mitríková, která si vytvořila specifický rukopis vycházející z fenoménu kutilství a slovenské národní historie. Využívají techniku pájkování do překližky s důrazem na kolorovanou kresbu. Obsahově se věnují lidovým slovenským motivům, vycházejícím z tvarosloví socialistického realismu. Současně pracují s instalací, která odkazuje k formám socialistické propagace. Juraj Gábor využívá kresbu pro přepis hmotného i duchovního světa. Důležitou roli zde hraje i performativní gesto, které v daném výstavním prostoru a čase určuje výsledný objekt. Zde se jedná o pantograf, na kterém bude autor ohledávat rodinnou historii a vytvářet prostorovou kresbu. Sál uzavírá Matěj Smetana, který se vyjadřuje v médiích instalace, objektu, videa a animace. U animací a videí se zaměřuje na zkoumání kresby v rámci jejího uchopení pomocí nových technologií. Pro dílo Taylorismus instruoval své přátele, aby si nacvičili sérii jednoduchých pohybů a opakovali je. Posléze tyto pohyby zdůraznil animovanou kresebnou linií. Zajímal se zde o téma pracovní činnosti a její mechanizace. Adjustace videa vznikla ve spolupráci s Jurajem Gáborem.

V protějším sále se můžeme setkat s autorskou dvojicí David Böhm & Jiří Franta, dlouhodobě pracující s kresbou jako s důležitým vyjadřovacím prostředkem. Jejich tvorba je založena na experimentu a ohledávání hranic média kresby na poli současného vizuálního umění. Na výstavě se prezentují instalací, která se stane tzv. kreativním prostředím pro aktivního i pasivního diváka. Boxovací pytle přímo vyzývají k interakci, jejímž druhým plánem je vytvářet spontánní kresby.

První patro uzavírá Adéla Součková v netradičním výstavním prostoru tzv. dozorcovny, kde je prezentováno video s názvem Smrti myšlenek, které vzniklo ve spolupráci s Radimem Labudou. Autorka intenzivně balancuje na pomezí kresby, videa, objektu a performance s odkazy na archetypy, fenomén rituálu a tělesnosti. Prostřednictvím kresby ohledává možnosti přímého sociálního sdělení. Ve vystaveném díle experimentuje s propojením videa a performance a improvizovanou hrou otevírá řetězení asociací na téma lidské existence.

Druhé patro otevírá v sále napravo Mark Ther. Jeho tvorba je úzce spjatá s videem a filmem, kde si již vytvořil neopakovatelný rukopis pracující s tématy genderu, identity a otevřené sexuality. Dalším jeho tématem je pak historie Sudet a nacistická propaganda. Na výstavě se prezentuje prostorovou instalací s neopakovatelnou atmosférou. Videoprojekci doplňují kresby z rodinného dědictví po praprastrýci, které jsou autorem „zakademizované a zromantizované“. Právě tyto kresby jsou pro interpretaci díla klíčové.

V levém sále zaujme prostorová instalace Jana Pfeiffera, který dlouhodobě zkoumá vztah člověka k prostoru na pozadí sociálně-kulturně-politických vztahů. Jeho tvorba je intermediální, avšak výchozím médiem je pro něj kresba. V díle Děkuji, že si mě vyhodil poukazuje na svobodné zednářství. Tato neoficiální sdružení – bratrstva –, organizovaná v lóžích, měla velmi složitý systém přijímání nových členů. Právě ono chtění, být členem nebo být mimo, je hlavním tématem a otázkou této kresebné instalace. Dále zde nalezneme objekt umělkyně Slavomíry Ondrušové, která se ve své tvorbě zajímá o archeologii a antropologii. Fascinuje ji způsob vnímání věcí, jak divák nad uměním přemýšlí nejen filosoficky, ale také jak je fyzicky dokáže uchopit – jak se dívá z podhledu, nadhledu, z jakého sklonu, a jak to ovlivňuje jeho pochopení díla. Slavomíra Ondrušová je spjatá s oborem šperku, který studovala, odtud vyhází její smysl pro tvarování věcí. Na výstavě se představí objektem na dřevěném stole, pracujícím s kresbou modelovanou voskem do prostoru. Sál uzavírá instalace Miry Gáberové. Jejím výchozím médiem je performance. Vedle toho však pracuje intermediálně a kresba je pro ni důležitá pro vyjádření záznamů z osobního života. Na výstavě se prezentuje performativním gestem a jeho stopou. Tu lze označit jako hmatatelný záznam v čase, nesoucí v sobě charakter linie v prostoru. Dlouhodobý zájem o divadelní oponu je zde umocněn užitím meotaru, promítajícího do rohu místnosti autorčinu kresbu opony. Performance Miry Gáberové při vernisáži zanechá stopu ve fyzické oponě, jež v sobě ponese kresebný záznam autorčina těla.

V posledním sále se nachází autorská i partnerská dvojice Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová, kteří na výstavě zastupují rovinu přesahu kresby do malby. Tvorba Ondřeje Basjuka se pohybuje od kresby, malby a objektu až po instalaci. Zde je zastoupen malbou, zkoumající vztah beztvaré struktury a momentu, kdy dochází k jejímu tvarovému ohraničení a sama se tak stává kresbou. Šárka Koudelová se vyjadřuje velmi obstojně intermediálně. Experimentuje s malbou v kontextu dnešní vizuální kultury. Její mnohovrstevnatá tvorba je v mnoha ohledech v duchu aktuálního post-internetu. Na výstavě se prezentuje „obrazo-objektem“, zachycujícím performanci vymezování si zorného pole v plenéru. Otvory v objektu a překrývání pohyblivého obrazu reflektují současný obrazově mnohovrstevnatý svět. Oba umělci zkoumají způsob dívání se, záznam obrazu v čase, aktuálně v mozku a v paměti. Dále zde nalezneme site-specific kresbu Efeméra od Kateřiny Dobroslavy Drahošové, vytvořenou přímo pro výstavu. Velkoformátová kresba tužkou na zeď zpracovává osobní paměť autorky. Obrací se ke krajině rodné Šumavy s odkazy na konkrétní vzpomínky. Kresba si i přes svoji monumentální formu zachovává jemný intimní charakter a celková kompozice může připomínat historizující tapetu. Je však narušena nápisem sprejem, poukazujícím k estetické stylizaci současného umění.

 

Dvojí pravidlo pro jednu věc – Galerie NoD . 7. – 11. 8. 2017

 

 

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/2193994-dvoji-pravidlo-meni-krajinu-vytvarnik-jan-pfeiffer-vystavuje-cestu

 

 

 

Někde se něco koná / Galerie Entrance – 01.06. – 23.06.17

 

http://entrancegallery.com

Je vidění něco jako čtení? V jakém smyslu můžeme oba pojmy chápat a jaké jsou jejich hranice?  Oba umělci vycházejí z úvah o vizuální gramotnosti, aby je pak aplikovali na způsob, jakým vnímají prostředí jim vlastní – město a městskou kulturní krajinu. Pavla Gajdošíková popisuje svůj osobní vztah ke konkrétním místům, používá síto vlastní paměti jako prostředek k redukci nepodstatných informací a kresbu jako médium, kterým zaznamenává ona podstatná rezidua. Jan Pfeiffer se zabývá problematikou nánosů  paměti historické, kterou je město zatíženo, přesyceno. Čerň má v jeho pojetí mnoho významů: doslovně překrývá, maže, pohlcuje povrch předmětů. Dalo by se říci, že potlačuje vizuální vjem, aby jej popsal.   Oba umělci vlastně používají podobnou metodu jako W.J.T. Mitchell, když popisoval charakteristiku vidění na příkladu chlapce, který je od narození slepý. Zabývají se v první linii jakousi dichotomií. Ať už se jedná o problém čistého vizuálního vjemu a vjemu poskvrněného zkušeností, o vidění a čtení, nebo o klasicky vnímaný rozpor mezi formou a obsahem. Nejvíce dráždivá je pro ně ale myšlenka, že není nutné chápat zmíněné pojmy ve vzájemném protikladu. Jinými slovy: forma je sdělením a obrazy jsou čteny. Instalace v Galerii Entrance je současným vyústěním dlouhodobé spolupráce obou umělců, kteří jsou studenty doktorského programu na Katedře výtvarné výchovy, Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Výstava probíhá v rámci celoročního cyklu výstav Galerie Entrance, který je zaměřen na téma uměleckého doktorátu.

Tereza Severová

Černá v pohybu / Galerie Lauby / Ostrava / 6.3.2017

 

http://galerielauby.tumblr.com

 

Černá v pohybu
Je spousta hlasů a jen málo těch, kteří by jim skutečně naslouchali. I to je důsledek postmoderního smýšlení, které v dobré víře odmítlo „jediný příběh” a dopřálo prostor skupinám, jež byly v průběhu dějin systematicky umlčovány. Dnes proto není problém vyslovit nesouhlas de facto s čímkoli. Mnohem těžší ale je, přinutit někoho, aby se  podstatou tohoto nesouhlasu hlouběji zabýval. Tím, že názory jdoucí proti současnému uspořádání věcí přestaly být potírány, přišly částečně i o svou svůdnou přitažlivost zapovězeného. Represi vystřídala ignorace, která ústí buď v odevzdanost nebo v gesta, jimž chybí reálný účinek.

Instalace, kterou Jan Pfeiffer připravil pro Galerii Lauby pojednává daný problém jako abstrahovanou scénu z demonstrace – tedy jako jednu z tradičních forem společenského vzdoru v současném světě pozbývající jednoznačnost své výpovědi. Podle definice Václava Bělohradského se demonstrace mění v happening, jehož aktéři ani nemusejí mít přesnou představu o „nepříteli” a motivuje je spíše vágní pocit nesouhlasu než konkrétní idea. Současně jsou ale také demonstrace žádaným artiklem v médiích, coby přitažlivý „spektákl nesouhlasu”. Demonstrace se tak redukuje na pouhý obraz, na němž spojnici mezi strůjci a krotiteli této nevole představuje černá barva, charakteristická jak pro demonstranta tak strážce zákona. Pfeifferova instalace „Černá v pohybu” je proto vizuální glosou, která nemluví o vyhraných bitvách, na něž lze být pyšný, nýbrž o nejasné pozici dnešního dnešního nesouhlasu. Nesouhlasu, jenž má poměrně daleko k „dissensu”,  jak o něm hovoří Jacques Rancière, tedy neshodě, odkrývající trhlinu v znehybněné konvenčnosti zavedené reality sociálního světa.

Tomáš Knoflíček

 

 

 

 

Ostravan.cz, 20.3.2017, Ivan Mottýl, Obraz & Slov, Recenze

http://www.ostravan.cz/38873/pred-ostravskym-muzeem-se-demonstruje-vzduchem-leta-dlazba-i-molotovovy-koktejly/

Před Ostravským muzeem se demonstruje, vzduchem létá dlažba i Molotovovy koktejly

 

Pražský intermediální umělec Jan Pfeiffer přivezl do Ostravy skupinu demonstrantů a nazval ji Černá v pohybu. Hlasitě protestující občany, kteří sílu svého vzdoru násobí vrháním dlažebních kostek, ovšem výtvarník je všechny zavřel za mříže Galerie Lauby v podloubí Ostravského muzea.

Ostrava je městem, které vyrostlo z demonstrací a stávek. Příhodnější lokalitu si proto Jan Pfeiffer ke své emoční instalaci ani vybrat nemohl. „Zabte mne, co záleží na mém bídném životě. Nazdar!“ To byla podle pražských Národních listů z 11. května 1894 jedna z posledních vět, která vyšla z davu stávkujících havířů z ostravského Dolu Trojice, než do horníků vypálili četníci první salvu. Větu měl pronést s rozhrnutou košilí na prsou havíř Jan Kolář. Následnou palbu z četnických pušek manlicherovek nepřežilo dvanáct horníků. Koláře kulka nezasáhla, po rozkazu k palbě stačil rychle ulehnout k zemi.

Popisovanou demonstraci u Dolu Trojice následně rozpitvával vídeňský parlament, podrobně o ní psal veškerý tisk v Rakousko-Uhersku, o krvavém střetu jednala vláda a přemítal nad ním i císař František Josef I. Zásah pobuřoval dělnické organizace v celé monarchii, podnikatelé pak s pomocí politiků a justice hledali řešení, jak podobným střetům předcházet. Tahle demonstrace zahýbala společností, Jan Pfeiffer však ve své ostravské instalaci ukazuje na opačný problém.

Umělec připomíná, že dnes lze na půdě Evropské unie demonstrovat každý den. Proti čemukoliv, za cokoliv. Pánbůh zaplať za tak dokonalou formu svobody shromažďování, nicméně podobná absolutní svoboda má i negativa. „Dnes není problém vyslovit nesouhlas de facto s čímkoli. Mnohem těžší ale je, přinutit někoho, aby se podstatou tohoto nesouhlasu hlouběji zabýval. Tím, že názory jdoucí proti současnému uspořádání věcí přestaly být potírány, přišly částečně i o svou svůdnou přitažlivost zapovězeného. Represi vystřídala ignorace, která ústí buď v odevzdanost, nebo v gesta, jimž chybí reálný účinek,“ společně přemítají Jan Pfeiffer a kurátor výstavy Tomáš Knoflíček.

Dějiny Ostravy jsou přitom protkány hlasitým křikem protestující ulice. Nejvíce sice bylo slyšet havíře a hutníky, občas se ale ozvali i studenti (listopad 1989), řidiči autobusů (protest proti měnové reformě v roce 1953) nebo dokonce protestovala skoro celá Ostrava (21. srpna 1968 proti sovětské okupaci). Také po sametové revoluci zažila ostravská náměstí několik velkých demonstrací, třeba odborářskou manifestaci (květen 2003) a dva hromadné protesty za lepší ovzduší (2010). Zvláštní kapitolou byla emocemi nabitá demonstrace horníků proti ukončení těžby na Dole Paskov (září 2013), svoboda shromažďování ale umožnila i řadu demonstrací ostravským neonacistům, kteří svoje setkání měnili v hony na ostravské Romy a střety s policií, při nichž létaly vzduchem cihly a kameny (srpen až říjen 2013).

Figuríny nainstalované umělcem Janem Pfeifferem v Galerii Lauby nepředstavují zrovna poklidné demonstranty. Tohle je úderný protest, při němž se házejí dlažební kostky i obávané Molotovovy koktejly. Jsou to postavy v bojových pozicích, ale i v úskoku před kamenem letícím z druhé strany barikády. Ozbrojeni holemi, na nichž snad původně visel prapor nebo nějaké heslo. Jsou to muži v osobním střetu se zásahovou jednotkou, přesto jaksi vystrašeni z toho, do čeho se pustili. Nejistí, jedna postava dokonce působí jak vyplašený kocour, v jednotě je ovšem síla, takže v celkovém dojmu jde o docela neohroženou skupinu.

Pfeiffer nicméně protestující zavřel za nepřekonatelnou mříž. Zřejmě tím naznačuje, že bezhlavé zakazování a rozhánění demonstrací z moci úřední nakonec v důsledku vždycky vede k omezování lidských práv pro celou společnost. Svobodu shromažďování si je třeba udržet alespoň v té míře, jak je tomu dnes, každý ústupek je cestou do pekla. Respektive k nějaké formě lehčí či těžší totality.

Když mříž odemkneme a Pfeifferovy demonstranty vypustíme do ulic, možná už ani nedokážeme vyslechnout, proti čemu se vlastně bouří. Podle kurátora Tomáše Knoflíčka instalace nutí diváka přemítat o nejasné pozici dnešního nesouhlasu. Podle Václava Bělohradského se dnešní protesty mění spíše v happeningy, jejichž aktéři ani nemusejí mít přesnou představu o nepříteli a motivuje je spíše vágní pocit nesouhlasu než konkrétní idea.

Začarovaný kruh. Tedy vlastně jen další ze začarovaných kruhů téhle podivné Belle Époque, která se řítí k nějaké ne úplně pěkné krizi. Chránit svobodu slova, svobodu shromažďování a další lidská práva, to od každého vyžaduje především schopnost naslouchat druhým, té však neustále ubývá.

*

Jan Pfeiffer: Černá v pohybu. Galerie Lauby, otevřeno denně 24 hodin až do 14. dubna 2017.