Topografie pozornosti – Zpřítomnění

Kurátoři: Lenka Sýkorová a Viktor Čech, Martina Johnová;

Umělci: Adéla Součková, Jonáš Strouhal, Andrea Mikysková, Zdeněk Svejkovský, Karim Tarakji, Josef Málek, Adéla Waldhauserová a průběžné umělecké intervence;

Architekt výstavy: Jan Pfeiffer

Grafika: Magdaléna Gurská

 

 

Výrazným současným tématem se stala duševní hygiena v prostředí, které je snad ve všech oblastech života prostoupeno digitálními technologiemi. Vedle mnoha zdravotních problémů způsobených neustálou technologickou akcelerací moderní i současné společnosti, přibyla s nástupem systematické digitalizace lidských životů a jejich propojení s virtuálními vizuálními rozhraními i řada dalších. Spolu s řadou syndromů spojených s napojením lidské pozornosti na tato interface a stejně tak s dalším roztříštěním naší pozornosti, jež už není jen neustále zkoušena větší rychlostí a množství nabízených počitků, se začal vyskytovat i fenomén potřeby „Digitální hygieny“. 

Současná výstava bude reflektovat onu dvojznačnou polohu, s níž dnes řada lidí uniká do virtuálního prostředí svých přístrojů, a která se pohybuje mezi pozitivně chápanou relaxací a problematickou imerzní prokrastinací. Živý program v průběhu několika měsíců představí obsahovou osu událostí zaměřenou na aktuální témata spojené s dnešní globální epidemií duševních nemocí a pokusí se najít způsoby, jak o nich mluvit, sdílet je a přicházet s praktickými způsoby využití volného času. 

fotograf magazin

 

 

Na monitoru se přes sebe vrství jedna čára za druhou. Dělí plochu, vytyčují horizont, nastiňují perspektivu, uzavírají prostor volné krajiny, staví kolem něj zdi. Zdi rostou, protínají je otvory oken a dveří. Prostor se otevírá do krajiny a ona jej prostupuje, aby jej nakonec pohltila a vzala si zpět to, co je její. V kresebné animaci Jana Pfeiffera Poměr vztahu (2016) jako by nám před očima ubíhal časosběrný dokument. Pláň je v něm metaforou lidské svobody, otevřená krajina symbolem volnosti.

Opodál vystupují ze tmy shluky čar. Po chvíli, kdy divák přivykne zšeřelému prostředí a upne svou pozornost na pulzující linie, začne v nich rozeznávat obrysy známých architektur. Vše přichází ze tmy (2009). Monumenty moci, centra kapitálu, půdorysy povědomých urbanistických celků.  Stavba jako koncentrovaná vůle jedince, město jako výsledek společného úsilí. Lidské úsilí a vůle formující vše, co nás obklopuje. V autorových kresbách pulzují světové metropole. Místa, která si vybavuje ve svých vzpomínkách, ale i města, která prozatím navštívil jenom ve svých představách. Touží je zažít, vrátit se na místa důvěrně známá, poznat ale také ta, jež jeho zkušenosti prozatím unikají, jak je tomu v sérii rozpohybovaných kreseb Před tím, než jsem tam byl (2008), vytvořených před plánovanou návštěvou bulharské Sofie. Přemítá v nich o tom, jaká asi je? Jak se na ní podepsala dlouhá léta v područí totalitní moci? Promítla se výrazně do její podoby? „Vzpomínám na vlakové nádraží ve Varšavě, uvažuji, jak se mu sofijské bude podobat, je stejně ohromné a betonové?“ Ptá se autor. “Jsou v Sofii zkratky vytvořené chodci, kteří si tak sami nacházejí kratší cesty v trávnících a parcích? Kolik jich je? Jak husté sítě tvoří?“ Dotýká se tak nejen prostředí města a architektury v jejich fyzické podobě, ale i skrytých struktur lidských vztahů a vizí, které se v nich zhmotňují.

Tvorbu Jana Pfeiffera prostupuje fascinace lidskými schopnostmi, ale i vědomí odvrácené (sebe)destruktivní strany našeho konání. Krajina i městský prostor se v jeho pracích nejednou mění v bitevní pole, poznamenané mocenskými zájmy, výstavbou nesmyslných bariér bránících v pohybu, umělým vytyčováním domnělých hranic. Vznikají pod dojmem míst, ale zejména měst, kde měl možnost nějaký čas pobývat a poznat jejich specifika. Uprostřed rozděleného Ramalláhu, v přesně definované mřížce Manhattanu, v dobře známé Praze, v dosud nepoznané Sofii, v exotickém Singapuru, kde během jednoho týdne vznikla pro autora netypická dvojice prací.

V krátkém videu Stavební práce (2009) zachycuje obří stavební stroje. Osvětlené jako na divadelní scéně hloubí uprostřed noci v kulisách tepajícího města základy nových budov. Přes sklo jedné z nich pozoruje člověka. Přichází hodinu po hodině. Sleduje jeho práci. Stále se svítí. V sérii fotografií dokumentuje jeho Přesčas (2009). Jde o momentky, záznamy podnětů, formujících autorovu zkušenost. Dříve či později se stanou impulsem dalšího abstrahovaného vyprávění, v němž podává zprávu o místě a orientaci člověka v okolním světě. Ustupuje v nich pro něj obvyklý, mnohdy až mystický důraz na tvůrčí potenciál člověka, často ztělesněný právě osobou autora-umělce. Singapurské záznamy mají samy o sobě dostatečnou vypovídací hodnotu. Tomu kdo hledá, pak nabízí nejeden interpretační rámec.

 

Nina Michlovská

Urban Skanzen – Clam Gallasův palác

plakát k filmu

 

 

Krátký film (historická freska) volně vychází z příběhu pozdně barokního Clam Gallsova paláce v Praze. Hlavním tématem je opouštění obývaného místa. Zvolané historické období odkazuje na dobu kdy byl palác oblíbeným kulturním místem. Vydobyté místo, vytříbený styl v kontrastu s nevyhnutelnosti muset místo opustit.

 

HD video: 5:54min Kamera, střih a postprodukce: Dominik Žižka

Herci: Evženie Pfeifferová, Jan Pfeiffer a Jan Pfeiffer (nejmladší), Jan Nízký, Iveta Jiřičková, Jiří Novotný

Režie: Pavel Kubesa

Použitá hudba: Piano Sonata no. 10 in G, Op. 14 no. 2″ Ludwig van Beethoven

Masky: Iveta Jiřičková

text: Evženie Pfeifferová, Jan Pfeiffer

hlas: Evženie Pfeifferová

 

 

 

 

12. červenec v 19:00–21:20

Vernisáž 12.7.2018

Výstava 13.7 – 3.8.2018

Clam-Gallasův palác, Husova 20, Praha 1

Zúčastněni umělci: Jan Pfeiffer, David Možný, Daniela Baráčková, Daniel Tollady a ateliér Intermedií FAVU VUT pod vedením Pavla Sterce

Kurátorka výstavy: Elis Unique

Architekt výstavy: Miloš Marek

 

Název výstavy používá pojmu skanzen, kterým byla původně označována muzea pod otevřeným nebem. V daném slovním spojení však vypovídá o daleko citlivějším a přitom pejorativním označení atraktivních historických částí měst, která byla nadměrným přílivem turistů zbavena autentického života a přeměněna na inscenované kulisy pro návštěvníky. Je to „neviditelná všemohoucí ruka“ volného trhu, která diriguje vystěhovávání rezidentů a mizení místních obchůdků, které jsou nahrazeny projekty luxusní spotřeby a řadou obchodů se suvenýry, lačnící po kýči zfalšované tradiční tvorby. Tento fenomén nezbytně vede k proměně funkce těchto městských lokalit, z nichž se stávají jednodimenzionální atrakce připomínající pouťový provoz.
V zájmu prezentace a maximálního komerčního využití v rámci cestovního ruchu se z některých kulturních památek stávají mumifikované „idoly“ díky přehnané a někdy až nesmyslné ochraně, zatímco jiná unikátní díla architektury a objekty, jež leží mimo turistické pásmo, jsou bez sebemenšího váhaní odsouzeny městskými úředníky k demolici.

Hlubší vhled do problematiky vlivu cestovního ruchu na městskou krajinu přináší Boris Groys ve své eseji Město v éře turistické reprodukce, kde dospívá k závěru, že zatímco romantická turistika v 19. století přispívala k monumentalizaci města – pohled procházejícího turisty transformoval „dočasnost na trvalost, prchavost do nadčasovosti, efemerity do monumentality“, v postromantické éře již necestují jednotlivci, místo toho nyní opouštějí místa svého původu a kočují po celém světě nejen jednotliví lidé, ale i věci všeho druhu, znaky a obrazy odvozené od místních kultur. Redundantní architektonické a umělecké styly, politické předsudky, náboženské mýty a tradiční zvyky již nejsou nadále určeny k tomu, aby byly překračovány ve jménu univerzality, ale aby byly turisticky reprodukovány a šířeny na celém světě.

Ačkoli svobodné nomádství vnímáme jako základní civilizační hodnotu, jako způsob, jak si lidé osvojují vztah ke kultuře a tradicím různých civilizací, cestovní ruch, jenž objevoval kulturní rozdíly a lokální identity, jimiž popohání hledání estetických zážitků, se mezitím přesunul na novou úroveň. Současná podoba globálního cestovně-zábavního průmyslu přepisuje vztah mezi městským ou-topos a světovou topografií. Dochází k paradoxní petrifikaci lokálních kultur a identit vedoucí k jejich homogenizaci – města se tak sobě navzájem čím dál více podobají. Jedním z důsledků takového procesu je, že skutečné diference nevznikají mezi jednotlivými městy, ale uvnitř nich. Dochází ke gentrifikaci, vytváření městských center a periferií, turistických a kulturních čtvrtí, bujení kulturních „průmyslů“, ruku v ruce s proliferací vyloučených lokalit a privatizací veřejného prostoru.

 

 

#ok. Trienále malého objektu a kresby

 

Vystavujúci autori: Hynek Alt, Jana Bernartová, František Demeter, Barbora Fastrová & Johana Pošová, Matej Gavula, Juraj Gábor, Ján Gašparovič, Julia Gryboś & Barbora Zentková, Vladimír Havrilla, Dominik Hlinka, Anetta Mona Chisa & Lucia Tkáčová, Ladislav Jezbera, Kristína Kandriková, Dorota Kenderová & Jaro Varga, Jaroslav Kyša, Denisa Lehocká, Stano Masár, Lucie Mičíková, Svätopluk Mikyta, Juraj Mydla, Jaromír Novotný, Slavomíra Ondrušová, Jan Pfeiffer, Jan Poupě, Juraj Rattaj, Jakub Roček, Anna Ročňová, Tomáš Roubal, Tereza Příhodová, Milan Tittel, Dana Tomečková, Martin Vongrej 👀

Kurátori: Mária Janušová & Erik Vilím
Architekt výstavy: Jakub Kopec
Vizuálna identita výstavy: pinchof_
Miesto konania: Galéria Jozefa Kollára, Nám. Sv. Trojice 8, 969 01 Banská Štiavnica
Vernisáž výstavy: piatok, 22. júna 2018, 18:00 hod.
Výstava potrvá do 16.9.2018
👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀

Súčasná ekologická kríza, globálne otepľovanie, zmena klímy, vymieranie celých ekosystémov, hromadenie odpadu a znečisťovanie planéty, to všetko v posledných rokoch vzbudilo kritické uvažovanie o ľudskej prítomnosti na Zemi. Nastala celková premena sveta, ktorá so sebou priniesla nevyhnutnú potrebu definovať nové geologické obdobie – antropocén, reflektujúci deštruktívne zásahy človeka do prírody. Kritika týchto ľudských aktivít, negatívne ovplyvňujúcich biologické procesy, podnietila vznik súdobých filozofických konceptov, ktoré prehodnocujú doterajšiu pozíciu človeka ako meradla všetkých vecí a stredobodu kozmu. Tieto tézy súvisia s technologickým pokrokom; sú dôsledkom akcelerovaného vývoja digitálnych technológií, kedy sa stroj, počítač či robot postupne stáva samostatnou (mysliacou) entitou. Operácie nových médií sa tak stávajú čoraz autonómnejšími nástrojmi súčasného kapitalizmu. 👀

Podľa teórie špekulatívneho realizmu a objektovo orientovanej ontológie by sme sa mali pokúsiť skúmať svet bez nás, bez ľudí, mimo antropocentrickej perspektívy a vnímať ho ako komplexný celok, zložený z množstva vzájomne prepojených objektov. Všetko je len objekt. Nové filozofické hnutia zároveň ohlasujú zmenu estetickej paradigmy – subjekt vs. objekt nahrádza objekt vs. objekt. Objekt žije vlastným životom – v určitom vzťahu k iným objektom, avšak nezávisle od ľudskej percepcie či interpretácie.

👀Koncepcia Trienále malého objektu a kresby premieta uvedené nové spôsoby uvažovania o svete do súčasného umenia. Špekulatívne myslenie v nás determinuje nutnosť klásť si základné ontologické otázky, na ktoré sa usilujeme odpovedať prostredníctvom výstavnej prezentácie: Čo všetko môžeme považovať za objekt? Existuje objekt nezávisle od svojej lineárnej ontológie – existencie? Ako k nám objekty v súčasnosti prehovárajú? Aký je vzťah identity objektu a materiálu? Ako dokáže materiál komunikovať o čase, pohybe, priestore, zvuku? Je možné aj živý organizmus chápať ako objekt? Je digitálne médium a virtuálna realita takisto objektom? Kedy sa ním stáva kresba? Ako sa v dnešnej dobe zmenila pozícia média kresby – tradičného remesla, ktorého brilantné ovládanie sa v dejinách umenia vyžadovalo od každého umelca? Je ešte vôbec možné striktne diferencovať hranice medzi jednotlivými médiami? 👀

Predkladaný kurátorský projekt má dve roviny. Vo všeobecnejšom zmysle chápeme koncepciu výstavy vo význame prehliadky salónneho typu. Z dôvodu takéhoto výstavného formátu a s cieľom vytvoriť istý rozmanitý komplex sme vybrali vyše tridsať súčasných vizuálnych umelcov, pôsobiacich na Slovensku i v Česku. Ťažisko pritom kladieme najmä na mladšiu a strednú generáciu autorov. Výber diel odzrkadľuje našu intenciu prezentovať publiku nie príliš známe polohy tvorby jednotlivých predstaviteľov, ako aj ambíciu predstaviť mladých autorov, ktorí doposiaľ neboli etablovaní na umeleckej scéne. V druhom, bližšie vymedzenom rámci ide o kurátorský projekt, skúmajúci špecifickú problematiku. Naša koncepcia sa odvíja od najsúčasnejších filozofických hnutí, ktorými sú špekulatívny realizmus a objektovo orientovaná ontológia. Výstava si dáva za cieľ aplikovať tézy uvedených filozofických prúdov na aktuálne vizuálne prejavy z domácej a českej umeleckej produkcie.

👀XII. Trienále malého objektu a kresby nadväzuje na intenciu predchádzajúceho ročníka (kurátori Zuzana Bodnárová & Svätopluk Mikyta), kedy sa trienále v minulosti chápané ako prehliadka tvorby lokálnych autorov aktualizovalo na prezentáciu výrazných predstaviteľov súčasného vizuálneho umenia. Názov výstavy #OK tvoria začiatočné písmená oboch médií, na ktoré je projekt cielený a zároveň sa jedná azda o najrozšírenejšiu komunikačnú skratku na svete. Symbol hashtag v titule používame zámerne, a to v zmysle poukázania na súčasný jazyk sociálnych sietí a heslovitú komunikáciu virtuálneho prostredia.

Mária Janušová & Erik Vilím
👁👁👁👁👁👁👁👁👁👁👁👁👁👁

Hlavný partner: Fond na podporu umenia
Partneri výstavy: České centrum, Banská St a nica Contemporary
Mediálny partner: Kapitál

 

2018 Asolo Art Film Festival Launches / Italy

 

 

2018 Asolo Art Film Festival Launches

Taiwanese Curator Yunnia Yang Presents Video Project

 “The In-Between State of Mind”

    Each audience has his/her own understanding about the visual features and meanings of films. Art films are out of the ordinary frames to bring broader visions interpreting the meanings of life. From June 6 till June 10 of 2018 , 36th Asolo Art Film Festival (AAFF) sets the theme on (In)Appropriate Glances to emphasize that one of the creative features of art films is to include differences. The Other is not otherness for art film directors anymore . We should treat difference with empathy and appreciate such colorful multi-cultural coexistence.  Famed as the oldest art film festival in the world, Asolo Art Film Festival was founded in Asolo in 1973 by Flavia Paulon, the founding member of Venice Film Festival. Since then, AAFF has accumulated very rich collection of original art films, including the award-winning films in the following category: art film, film on artist’s biography, film on architecture, design and territory, video art, animated film, music video, film school work, original soundtrack, etc. The 36th edition calls more than 300 entries for competition, and the jury committee selects 60 films among them as the finalists to be screened at AAFF.  Another spotlight on the collateral event “BRICS Art” is the focal theme on the curatorial projects from Brazil, Russia, India, China&Taiwan, and South Africa. AAFF invites Taiwanese curator Yunnia Yang to curate the video project “The In-Between State of Mind” for the Eastern Europe/Russia Video Research. Dr. Yunnia Yang has insight on the transition and evolution of the ex-Soviet countries in the political, social, economic, cultural, and artistic aspects after the collapse of the communist regime in 1989. “The In-Between State of Mind” includes 20 films from 12 countries: Russia, Lithuania, Poland, Czech Republic, Romania, Bulgaria, Slovenia, Croatia, Serbia, Bosnia, Macedonia, and Albania. This curatorial project is dedicated to the artists, who experience the drastic change after the end of the communist regime and witness how people embrace new capitalist lifestyle, perceiving the alternative evolutions out of this binary system and responding to this postsocialist condition with visual lyricism, witty irony and creative imagination.   

   The 36th AAFF will start with the opening film “Caravaggio: the Soul and the Blood’’ and end with the award-giving ceremony with the presence of Alberto Barbara, the director of Venice Film Festival. The jury members are powerful in films, including the jury president Carlo Montanaro ( director of Venice Fine Art Academy), Philippe Alain Michaudfilm art curator of Centre Pompidou in Paris, and Natasha Noussinova (Professor of Moscow Film University” VGIK”). In addition, the important prize of Elenora Duse goes to the world-famous Italian actress Piera degli Esposti with her own presence to AAFF. AAFF believes in the education of film new talents and the expansion of multiple film visions, organizing the events ‘’School& Atelier’’, roundtable on art documentaries, and video theme “Russian Film Festival’’ , “New Vision” , “Panorama” , “Sex and the Cinema”, “Female Regard”, “Shirley Clarke”, and special screening of Adrian Maben ‘s “Helmut Newton: Frames from the Edge”. Moreover, there are plenty excellent performances, such as VJ live performance, projection at square, orchestra concert, street art and so on, attracting the art-film-loving audience from all over around Italy to Asolo. 

 

Prezent video:

18. Support Points IV/ Jan Pfeiffer(Czech Republic)/2016/ 3’18’’

“Support Points IV” consist from two parts, in the introduction is main character women in the white, which taking care, protect small boy. In the second part is acting man in black, lines and symbols appear around him as advance of will and future acts. Video is part of the project made by Pfeiffer call “ Support Points”.

Jan Pfeiffer

Lives and works in Prague. Studied at the Academy of Fine Arts in Prague (2006–2011), Prague College School of Art & Design (2002–2005) and the Cooper Union in New York (2011). He is represented by Drdova Gallery. He has taken part in numerous exhibitions in the Czech Republic and abroad. Prizes include the Essl Art Award CEE (2009), and the 8Henkel Award (2011). Pfeifer employs photography, video, drawing and animation as documentary tools, which he subsequently transforms in the concepts of his exhibitions and forms of presentation. He tends to target the topos of the location and its perception. The majority of Pfeiffer’s works are based on an analysis of everyday situations and how we experience them; they frequently refer to a specific location, to movement and its trajectory and to a search for one’s own place in the structures of reality.

Protiváha /Jan Pfeiffer/ Pasáž Dukla / Ostrava

 

 

 

 

Protiváha /Jan Pfeiffer/ Pasáž Dukla

Nešťastný je svět, na jehož mapě chybí utopie, ještě nešťastnější je ale ten, který utopickou pevninu nalezl a obsadil.

Je příznačné, že na místech významně spjatými s historickými událostmi posiluje umění svou reflektivní stránku, vzdává se autonomie a přibližuje se archeologii. Jinými slovy, stává se pomníkem, jenž svou legitimitu odvozuje z odkazu na minulost. V případě první výstavy v pasáži Dukla, jež je bytostně provázána – ať už ideologicky či urbanisticky – s gesamtkunstwerkem nového města, snad ani nelze začít jinak. Ve stínu nenaplněné utopie, kterou Poruba bezpochyby je, se sled asociací beztak pokaždé seběhne v tomto bodu. Na rozdíl od jiných míst, kde mezi sebou historické vrstvy vzájemně soupeří o primát, je totiž porubská stratigrafie až krystalicky jasná s jedním výrazným bodem na časové ose, který zároveň zastiňuje všechny ostatní. Výstava Jana Pfeiffera tak nemusí být jen o určení identity nového galerijního prostoru, ale i o hledání nové identity celého města – ano dovolím si tak Porubu titulovat – o níž si nejspíš řada místních myslí, že ji už dávno nalezli, pohled z venčí je ale neustále utvrzuje o opaku.

Autor téma pojal jako příležitost pracovat s principem prostorové animace. Příběh se odvíjí prostřednictvím pohybu diváka, který na sebe navazující díla propojuje v rytmu chůze. Název instalace odkazuje na princip protilehlého gradientu, zprostředkovaného šestnácti iluzivně prostorovými plátny zhotovenými grafitovým prachem. Tyto prostory postupně tmavnou až zcela zčernají, nebo se naopak rozplývají v bílé, podle toho na jakou stranu pasáže divák upne pozornost. Navzdory abstraktní povaze projektu jej ale i kvůli výše připomenutému kontextu nelze chápat jen jako formální hru. Princip protiváhy, ono chiasmatické vyvažování, implikuje přítomnou touhu dosáhnout nulového bodu, z něhož je možné znovu vyjít. Exponována je v něm ale i nerozlučná dialektika pohybu a stálosti, zániku a zrodu, času a prostoru, nebo také pohybu života kolísajícího mezi dobrem a zlem. A díky kresbám labilních konstrukcí, jimiž autor protkává abstraktní rámec instalace lze jít ještě dále. V jejich tvarosloví, mísícím „sorelu” s konstruktivismem, dochází k výmluvné personifikaci paradoxního střetu konceptu neměnnosti, na kterém stála většina avantgardních utopií 20. století (včetně té socialistické), a faktu jejich nevyhnutelné pomíjivosti. Jestliže totiž moderní době přináleží nějaký jednotící princip, je jím spíše diktát změny – tedy opak neměnnosti.

 

Tomáš Knoflíček

První výstavu v nových prostorách zahájili kurátor Tomáš Knoflíček a pražský výtvarník Jan Pfeiffer. „Jedná se o 16 pláten, dá se říct, že jde o 16 průhledů vytvořených právě pro tento prostor. Použil jsem na plátna grafitový prach. Využil jsem prostorovou animaci. Díky ní vzniká příběh, který se odvíjí prostřednictvím chůze diváka, který rytmem chůze díla propojuje,“ řekl absolvent Akademie výtvarných umění Jan Pfeiffer. Výstava pokračuje i za rohem v menším průchodu k Hlavní třídě, kde dominují fotografie z výstavby Poruby. „Naproti fotografiím jsem umístil dvě kresby. Jsou to stavby věží a reagují na protější snímky,“ dodal umělec. Ocenil, že aktivita týkající se vzniku galerie i jejího zaměření vznikla „odspodu“ a že vedení obvodu se dokázalo obrátit na galeristy, kteří poradili, jak galerii zaměřit. Ta bude prezentovat současné umění. Svou výstavu nazval Jan Pfeiffer Protiváha. Zájemci si ji mohou prohlédnout do 11. září.

Foto: René Stejskal

  

Příklad hodný následování: Pasáž k bývalému porubskému kinu Dukla se proměnila v galerii současného umění

Dobrá věc se podařila! A je vlastně těžké rozhodnout, který z aspektů rekonstrukce průchozí pasáže Dukla na porubské Hlavní třídě vyzdvihnout. Jestli iniciativu obyvatel městské čtvrti, jejího vedení, práci architekta, který navrhl nové řešení průchodu včetně předprostoru, nebo samotnou instalaci a kurátorský záměr. Asi je nutné tohle všechno vnímat především jako srostlici, kterou lze opsat slovy fungující občanská společnost.

Po otevření zrekonstruované pasáže bývalého kina Dukla v Ostravě-Porubě, kde vznikla nová galerie, se ukázalo, že městská část umí konstruktivně nakládat s veřejným prostorem a chce dát šanci současnému výtvarnému umění.

Celý projekt vznikl z iniciativy dvou místních výtvarníků Jaromíra Materny a Roberta Šafarčíka, kteří si všimli neutěšeného stavu pasáže dříve velkého a významného kina. V rámci projektu Městské zásahy tak oslovili radnici místní části v Porubě. Ta se jejich nápadu na rekonstrukci pasáže a zřízení galerie zhostila a uvedla jej v život. Pro architektonické řešení oslovila místního architekta Davida Kotka, který navrhl nejen koncepci rekonstrukce vnitřní části pasáže, ale i její předprostor, který pojal jako odpočinkovou zónu s atypickým mobiliářem.

Úkosy, uličky, výsadba a dřevěný materiál tohoto řešení, působí jako svébytný, ale přívětivý ostrov v moři socialistického realismu, který je pro Porubu typický. Vznikl nový kontext místa, v němž jsou násobena vstřícná gesta vůči veřejnému prostoru a jeho uživatelům, tedy kultivovaný pobytový parter a navazující pasáž galerie výtvarného umění.

Právě už kvůli této fungující městskosti byla vize konvertovat jednu z porubských pasáží na galerii současného umění skvělým nápadem. Rozšířit portfolio služeb do kulturní oblasti je gestem, jimiž politické vedení dává jasně najevo, že chce přispět ke vzdělávání lidí, otevírání jejich obzorů a povědomí o dění v současném výtvarném umění, které se většinové společnosti obecně spíše vzdaluje.

Z výstavy Jana Pfeiffera. (Foto: J. Michna)

První kurátorský vstup do nové galerie Dukla, k němuž byl vybrán ostravský pedagog, kunsthistorik a kurátor Tomáš Knoflíček byl zcela adekvátním a dobře promyšleným tahem, jak na celý projekt zareagovat skrze jazyk výtvarného umění. Kurátor oslovil pražského výtvarníka Jana Pfeiffera, absolventa monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské AVU. V instalaci nazvané Protiváha autor pracuje s autonomií prostoru, ale také se samotným historickým kontextem místa. Horizont iluzivní zastřené a potemněle tajuplné krajiny vytvořil speciální technikou grafitového prachu. Tato krajina je pak rozdělena do jednotlivých polí (v každém výkladci jedno), která jsou rámcována tak, že při pohybu pasáží se postupně výsek oné krajiny zvětšuje či zmenšuje, záleží kterým směrem galerií procházíme.

Zleva Jan Pfeiffer a Tomáš Knoflíček. (Foto: J. Michna)

Subtilní vertikální konstrukce zasazené do této fragmentované krajiny jsou doplněny o kontrastní nákresy těžkých konstruktivistických a socrealistických utopií, které jsou instalovány vždy v pozadí. Tato instalace prostoru nejenom sluší, ale reaguje i na něho samotný. Obecně pak otevírá aktuální témata křehkosti, pomíjivosti a proměnlivosti. Při procházení a reflexi sledu jednotlivých pláten se nám předkládá narativ pohybu, vývoje, motivů uzavírání a otevírání průzoru ve vidění, ale také jakási konfrontace lehké, čisté abstraktnosti, která ve mě evokuje nepřekonatelnou autonomii přírody, s těžkým a nedokonalým zápasem člověka utvářet nadčasovou architekturu.

Otevření pasáže provázel koncert. (Foto: Jiří Birke)

To, co znázorňují plátna v popředí instalace, tak nějak proměnlivě plyne, ale ve své abstrahované neurčitosti vlastně působí esteticky mnohem stabilněji než utopické konstrukční vize v pozadí. Jan Pffeifer touto instalací dobře zareagoval na samotné prostředí nové galerie, které je ze své podstaty průchozím prostorem, jež člověku nabízí právě a především pomíjivý a pohybem implikovaný prožitek architektonického prostoru.

Poruba mě při návštěvě slavnostního otevření zrekonstruované pasáže příjemně překvapila. Na zahájení zahrála kapela München Konflikt, jejíž členové jsou rekrutování z prostředí ostravské Fakulty umění. Atmosféra se tak posunula ještě zcela jiným směrem a kapela svou živelnou intervencí prolomila zbytky ledů všedního dne.

Vlastně mě příjemně překvapila i skladba obecenstva, s velkým zastoupením místních nebo kolemjdoucích. Měl jsem pocit, že celý projekt opravdu posiluje dané místo, jeho komunitní charakter a utváří šanci v hledání nových kvalit veřejného prostoru.

 

Pro koho to děláš? s Janem Pfeifferem

Další ze série debat s umělci/pedagogy se bude konat s umělcem ———-Janem Pfeifferem———-, který v současnosti působí na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Spolu s Ondřejem Horákem odpovídal na otázky ohledně přijímacích řízení a studia na uměleckých školách nebo také ke zkušenostem ze své umělecké praxe.

http://umeleckestrevo.cz

 

Jan Pfeiffer mluví o svých uměleckých a učitelských zkušenostech v další z našich akcí Pro koho to děláš?

 

Audio záznam:

 

 

 

Bydliště: panelové sídliště

25.1.2018 od 18 hodin,  – UPM (4.patro).

Pro tuto výstavu jsme společnš s Anežkou Bártlovou připravili edukační program a pracovní listy.

listy_cz_297x210

 

Animace G40

 

Součástí expozice je i animovaný film na téma výstaby G40:

 

rok: 2017 autor:

Jan Pfeiffer technika: kreslená – gumovaná animace

stopáž: 3.22min

odborný poradce: Míša Janečková

zvuk: Ian Mikyska

Animace vznikla pro výstavu: Sídliště panelové bydliště v UPM

 

 

foto z instalace

foto z instalace

 

Album artwork: Quarter to Three

Typography: Jiří Toman
Album artwork: Jan Pfeiffer

Musicians:

Steven Louis Cohn

Annabelle Plum

Marek Kimei Matvija

Nová díla ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy

7. 12. 2017 /  2. patro Městska knihovna.

http://nova-dila.ghmp.cz/galerie/dila/44-bez-kontroly/