Instalace pro kostel v Libuši

Litomyšle na Plán B.

kurátorka: Lenka Lindaurová

https://www.casopisharmonie.cz/reportaze/litomysli-za-soucasnym-umenim.html

 

Součástí Smetanovy Litomyšle je již několik let také její vizuální mladší sourozenec – festival Smetanova výtvarná Litomyšl. Na něm již třetí rok po sobě můžete navštívit plenérovou výstavu Plán B, jejíž první ročník 2020 vznikl jako reakce na kovidovou pandemii s cílem přivést umění k lidem i v době restrikcí a umělcům umožnit tvořit. A protože se výstava těšila nadmíru pozitivnímu přijetí, letos se opakuje již potřetí.

Výstavu v ulicích Litomyšle můžete navštívit ještě do 31. srpna. Najdete na ní práce předních umělců a umělkyň, které v drtivě většině vznikly právě pro Litomyšl a jejího jedinečného génia loci. Ambice projektu intervenujícího do celého města postupně rostou: kromě soch a instalací letos nabízí také video, krátký film a zvukové intervence. Poprvé také prezentuje dílo zahraničních umělců. Výstava je také zajímavá svým původem – její vznik inicioval soukromý fond mecenášů umění Bohemian Heritage Fund, který tak přímo podporuje umělce v tvorbě. Vybrali jsme některá z děl, která můžete navštívit, a zveme vás k procházce po současném umění.

Jan Pfeiffer vytvořil za kostelem Povýšení sv. kříže Portál rovnováhy, který vychází z pohřební egyptské architektury a byl používán v mastabách jako brána po duši zemřelého. Portál se autor rozhodl použít jako místo komunikace beze slov, pomyslný dialog dvou aktérů hledajících rovnováhu a vzájemný soulad.

 

Supermarket – Stockholm Independent Art Fair

 

Cover pro 100 jubilejní číslo časopisu Artikl

Dubnový Artikl s tématem Konflikt
cover: Jan Pfeiffer

http://artikl.org/tag/casopis

 

 

 

Jan Pfeiffer (* 1984) se narodil v Praze, kde také žije a pracuje. Absolvoval na Akademii výtvarných umění v Ateliéru intermediální tvorby II Jiřího Příhody, navázal doktorským studiem na katedře Výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Zájem autora je skrze nejrůznější umělecké přístupy ztvárňován v širokém spektru výstupů – kresba, animace, fotografie či video jsou namátkou média, jenž jsou v jeho tvorbě nejvíce zastoupena. Performativní projekty včetně těch site-specific jsou dalšími okruhy, kterým se dále věnuje a které zpracovává. Specifičnost jeho děl tkví v subtilním spojovateli jeho tvorby a to právě v podobě drobných nuancí a mechanismů, které se týkají vybraných historických nebo společenských prostor, jenž Pfeiffer skrze svou tvorbu zkoumá. Prolínání různých období bez omezení právě na jeho vymezené etapy se stává audiovizuálním projektorem autorské syntézy jak mentální, tak tvůrčí. Propojování a prolínání takových vrstev vytváří Pfeifferův unikátní eklektický styl, který se skládá v komplexní autorskou gramatiku. Středem autorova zájmu je člověk, kterého v různém měřítku a četnosti převádí skrze zkoumání do svých jednotlivých projektů, připisuje mu kontext předpokládaný i nečekaný a nechává jej působit ve zdánlivě pochopitelném světě, který je ale ve skutečnosti založen na mnoha vrstvách, rovinách, kontextech, kritice, bilanci i humoru.

Myslel zeleň světa / galerie kritiků

(more…)

Jan Pfeiffer: Trinity, Galerie YX

performance, průvod, vernisáž: 24. 9. 2021, 17:30 (Kaple Božího Těla, Univerzitní 3)
výstava: 25. 9. – 20. 11. 2021
kurátor: Alexandr Jančík
Po videoinstalaci Portál v nově otevřené Galerii PAF a nástěnkové intervenci Pareidolie a vizuální ambivalence v psychiatrii v Galerii U Mloka připravené pro Trienále SEFO završí Jan Pfeiffer své olomoucké působení rozsáhlou výstavní realizací Trinity v Galerii XY.
Výstava Trinity tematizuje motiv trojice, úzce související se sakrálním prostředním historické Olomouce. Prostřednictvím symbolických objektů se Pfeiffer zamýšlí nad procesy spojenými s duchovními rituály a jejich aktuálními přesahy v nejisté době plné výrazných globálních proměn zasahující společenský život a vyzývá k usebrání.
Spirituální přesahy ve Pfeifferově tvorbě nezřídka souvisí s geniem loci daného prostředí a jeho uchopením skrze časem mizející historii, vzpomínkovými procesy, individuálními i kolektivními, reagujícími na architektonické dispozice míst citlivým přenosem překvapivých skutečností minulosti do nových kontextů dneška.
Součástí vernisáže bude performance a speciální procesí vedoucí od Kaple Božího Těla nacházející se v bývalém Jezuitském konviktu a končící v Galerii XY na Dolním náměstí. Jeho součástí bude procesuální kresba fragmentů historických budov a památek olomouckého centra na transparentní plochu, kterou bude umělec realizovat na plošině přepravního auta v reálném čase jízdy. Zahájení v 17:30 v Kapli Božího Těla na Konviktu, předpokládaný příchod do Galerie XY kolem 18:00.
Jan Pfeiffer (*1984) přesvědčivě balancuje na rozhraní fyzické performance, architektonických projektů ve veřejném prostoru, fotografie, kresby, animace a obecně pohyblivého obrazu. Ač se vzděláním nejvíce soustředil na sochařskou a architektonickou tvorbu (absolvoval v roce 2011 v Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské AVU), jeho realizace jsou různorodé, od jednoduchých, statickou kamerou snímaných fyzických aktů sebezobrazení, až po kolaborativní projekty, do nichž je schopen zapojovat své přátele i profesionální tanečníky a etablované herce. Úspěšně se realizuje jako filmový scénograf.
Vernisáž proběhne v rámci programu knižního veletrhu LITR, který se koná od 24. do 26. září v Olomouci.
www.litrolomouc.cz
Cifra Gallery, Co měníme, co zůstává

Výstava Jana Pfeiffera nazvaná: “Co měníme, co zůstává” byla připravena speciálně pro Cifra Gallery ve spolupráci s kurátorem Pavlem Kubesou. Prostor galerie je koncipován jako dílna kde se zastavil čas, a ten kdo vstoupí, může vnímat novým pohledem. Koláže, kresby objekty a video pracují s principem vrstvení a náhody. Tvary se dají stále měnit, někdy jde o hru, někdy se tvar stává vážnějším a ze hry se stává řád. Ústřední částí výstavy jsou záhadné trojúhelníkové objekty z pravítek, které drží rozevřené nůžky (transformační objekty). Právě nůžky se ve výstavě objevují nejvíce jako objekt symbolizující změnu, možnost vše prostříhat, upravit, dle aktuální potřeby.

.

Další výraznou časti instalace je dřevěný trojúhelníkový objekt, který vychází z rozměrů vstupního dřevěného štítu galerie, objekt byl během vernisáže vynesen v rámci performance před budovou galerie a zapojen do očistného rituálu za účasti všech galeristů a autora.

Video “Krejčí průvodce”, které je ve výstavě představeno hned v první části, zavádí diváka do černého prostoru, před kterým postava vytváří blíže neurčitý střih

Portál / Galerie PAF / 8.7.2021

 

Výstavní realizace pražského umělce Jana Pfeiffera se v roce 2021 v Olomouci objeví hned ve třech rozličných podobách v rámci tří projektů (Galerie PAF, Trienále SEFO, Galerie XY). Svou vůbec první samostatnou olomouckou výstavou Portál zahájí provoz nově vzniklé Galerie PAF, která se nachází na adrese Ztracená 6 v historickém centru města. 

Jan Pfeiffer zde představí sérii černobílých animovaných snímků, které vytváří již téměř 15 let specifickou technikou animace, jež je unikátní fázováním permanentně vymazávaného a následně tužkou překreslovaného papírového podkladu, který tak zachovává stopy předchozích kreseb. Zahraniční pobyty na studijních stážích a uměleckých rezidencích z něj učinily poučeného světoběžníka, schopného a ochotného prozkoumávat historická zákoutí metropolí s často již neexistující původní architekturou prizmatem nespolehlivé paměti. Spirituální přesahy u něj nezřídka souvisí s geniem loci daného prostředí a jeho uchopením skrze časem mizející historii, vzpomínkovými procesy, individuálními i kolektivními, reagujícími na architektonické dispozice míst citlivým přenosem překvapivých skutečností minulosti do nových kontextů dneška. 

Jan Pfeiffer (*1984) přesvědčivě balancuje na rozhraní fyzické performance, architektonických projektů ve veřejném prostoru, fotografie, kresby, animace a obecně pohyblivého obrazu. Ač se vzděláním nejvíce soustředil na sochařskou a architektonickou tvorbu (absolvoval v roce 2011 v Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské AVU), jeho realizace jsou různorodé, od jednoduchých, statickou kamerou snímaných fyzických aktů sebezobrazení, až po kolaborativní projekty, do nichž je schopen zapojovat své přátele i profesionální tanečníky a etablované herce. Úspěšně se realizuje jako filmový scénograf.

 

janpfeiffer.info

www.pifpaf.cz 

 

Galerie PAF, Ztracená 6, 77900, Olomouc

 

našimi partnery jsou: 

Ministerstvo kultury ČR, Olomoucký kraj, Statutární město Olomouc

 

technická realizace: 

omlouvámesepardón

foto: Monika Abrhámová

POHYB / POHNI / V POHYBU – 24. 6. – 27. 8. 2021
Kurátorka: Andrea Kaňkovská
24. 6. – 27. 8. 2021
Galerie města Třince
Vernisáž 23. 6. 2021 v 17 hodin
Výstava Pohyb/Pohni/V pohybu tematizuje fyzický pohyb a jeho vizuální kontexty. Pohyb je autorem v prostoru Galerie města Třince zkoumán a ohledáván v širokém spektru médií jako je kresba, animace, fotografie, objekt a instalace, performance.
Příprava na boj a vzrůstající napětí a agrese se překvapivě proměňuje ve společný organizovaný pohyb oplývající dočasnou krásou, který záhy zaniká. Oscilace mezi adrenalinem, nebezpečím a vizuální kvalitou pohybu, ladnou choreografií želez a těl. Na krátkou chvíli vyniká vizuální znak, ornament, aby záhy zanikl. Svědky tohoto jevu se můžete stát při vernisáži výstavy, kdy se performance odehraje.
Výchozím bodem pro zkoumání Jana Pfeiffera jsou kovové objekty Pohyb železa (2015), které proměňuje historické tvarosloví zbroje pro rytířská klání ve výtvarné artefakty, rekvizity akce. Tyto zbraně vytváří základní motiv výstavy, který je pečlivě zkoumán skrze pohyb s nimi a možnosti zachycení průběhu akce.
Velkoformátové tisky fotografií, kreseb a skic jsou doplněné o kresebný animovaný návod a video, které do prostoru výstavy vnáší pohyb viditelně. Prostoru galerie vévodí platforma – prostorové pódium, která umožňuje každému návštěvníkovi manifestovat pohyb vlastní zbrojí i tělem.
Galerie se na léto promění na náměstí (nebo jiný veřejný prostor pro demonstraci), hřiště i laboratoř. Stane se místem, které aktivuje návštěvníky, aby si pokládali otázky o hranicích vlastního chování a zkoumali pohyb svého těla i věcí.
Aktivaci návštěvníka podporuje také interaktivní zóna, která je kutilskou laboratoří, pracovnou se vzorníky materiálů, která umožňuje si vyrobit vlastní zbraň pro osobní performanci. Interakce s výstavou a vlastní manifestace pohybu umožňuje aktivní zapojení diváků všech kategorií, děti nevyjímaje.
<< 23.6. >> Kolik země člověk potřebuje

kde: GAMPA – Galerie města Pardubic

kurátor: Tomáš Knoflíček

Kateřina Burgertová ◎ Juliana Höschlová ◌ Martin Kubica ◎ Oldřich Morys ◌ Filip Nádvorník ◎ Libor Novotný ◌ Jan Pfeiffer ◎ Adam Vackar
„… jak přivykl (…) těsno se mu zdálo.“
Lev Nikolajevič Tolstoj
Patří k paradoxům naší doby, že domnělé modernizační posuny mohou přinášet veskrze antimoderní účinky. Platí-li tento paradox, stejně dobře by měl ale platit také opačný, tedy, že i návrat zpět může v určité fázi vývoje představovat „pokrok“. Právě k takovým významovým převrácením se výstava vztahuje především. Tím, že do vzájemného střetu staví takové pojmy jako moderní vs. anachronické, revoluční vs. reakční, popřípadě univerzální vs. partikulární, ovšem zároveň připomíná podstatu a etymologický původ slova revoluce v latinském revolvere, tedy otáčet se či převracet.
Byla to víra v emancipační potenciál průmyslu, technologie a vědy, která přiměla lidstvo zřeknout se příslibu věčné spásy na onom světě a požadovat její bezodkladnou účinnost již zde v přítomnosti. Proces modernizace byl tak nevyhnutelně spojován s industrializací, do které vkládali stejnou měrou naději jak sympatizanti rovnostářské levice, tak i jejich kapitalističtí protivníci. Industrializace a hospodářský růst byly také dvě hlavní síly, které moderním lidem vštípily pocit materiálního pokroku. Život v iluzorním konzumentském ráji, ve kterém lze uspokojit rostoucí očekávání všech zainteresovaných, však může vzkvétat pouze ve skleníku ekologické lhostejnosti. Nutkavá potřeba ukousnout si ještě víc z toho, co si domněle nárokujeme, stejně jako naše obsesivní touha být za každou cenu aktivní, zdolávat další překážky či výzvy, ale roztáčejí stroj ekonomického proudění a kulturní výměny do stále vyšších a vyšších obrátek, jenž tak nutně hrozí zadrhnutím. Krok za krokem se posouváme vstříc katastrofě a je možné, že teprve ve chvíli, kdy se zřítíme z útesu, zjistíme, že hodnoty jako pokrok a racionalita, k nimž jsme se léta upínali, představovaly stejnou kolektivní fikci, jako pro naše předky náboženství a pověrčivost (Y. N. Harari).
Také hlavního hrdinu Tolského povídky Kolik země člověk potřebuje, z níž si výstava vypůjčila název, žene kupředu nenasytný hlad po půdě. Ten mu zastírá soudnost, schopnost rozložit si hospodárně své síly. V honbě za ziskem stále většího a většího území, které by mohl obdělávat, nakonec padá vysílením a umírá. Vše, co získal už nezužitkuje, potřebuje jen tolik země, kolik si vyžádá jeho hrob.

Zdá se, že tato parabola je dnes snad ještě aktuálnější než v době, kdy ji Tolstoj psal. Jak ale naložit se zjištěním, že pokrok neexistuje, jen nenasytnost, která nás možná v konečném důsledku přivede k zániku? A jak s tím, že není jen cesta kupředu, ale spíše v cyklických kruzích? Úvahy nad tím budou zřejmě o to bolestnější, že se s největší pravděpodobností na konci jednoho takového cyklu nacházíme.