Kreslené animace Jana Pfeiffera připomínají zrychlené science fiction filmy. Jejich posunutá prostorová i časová perspektiva nám umožňuje vnímat lidskou komunitu z totálního, „božského“ pohledu. Struktury se rozpadají a znovu se nově vytváří, z prázdnoty vyvstává přísná a přehledná geometrie a proměňuje se v organické uspořádání, zajetý řád následuje rozpad. Je však zároveň zcela otevřené a nejisté, zda je ta či ona konfigurace utopií čí dystopií.

Radikálně posunuté měřítko, jež se zaměřuje na těžko představitelnou totalitu, je vlastní jak umění, tak filozofii, disciplínám, které se snaží nahlédnout za hranice toho, co považujeme za možné. Je produktivní pro kritiku tradičních forem lidského soužití a promýšlení nových způsobů společenského uspořádání. V takovém pohledu se skrývají závratné možnosti, neviditelné těm, kdo zůstávají ponořeni v každodennosti norem a zvyků. Je v něm ale také obsažená zkušenost nedohlédnutelného řetězce, jenž je zároveň nepředvídatelný a nezvratně repetitivní a jehož je individuum pouhým článkem.

Hlavním tématem výstavy je celek – kolektivní vize a představy na jedné straně, kolektivní bytí a jednání na straně druhé, a komplikovaný vztah mezi nimi. Ve videu, v němž se střídá nábytek z poslaneckých sněmoven nejrůznějších zemí, se pozornost přesouvá na reprezentativní a reprezentující jednotlivce, jenž celek zásadním způsobem ovlivňují, a tomu, co je podvědomě předurčuje či minimálně ovlivňuje jejich konání. Jde tu rovněž o rozpor mezi závratnou škálou možností a kulturně vázaným řádem, který svobodu volby omezuje. Ten je tu zastoupen vždy odlišným tvarem židle a stolu – asketickým, luxusním, pohodlným, jednoduchým, prostorným, stěsnaným.

Jan Pfeiffer’s hand-drawn animated videos resemble science fiction movies as if they were accelerated and condensed into an instant. Their unusual spatial and temporal perspective enables viewers to see the human community from a total, “god-like” view. Structures disintegrate and rise again; a strict geometry emerges out of emptiness and is transformed into organic forms; a well-functioning order collapses. It remains uncertain, however, whether this or that configuration stands for a utopia or dystopia.

The radically located point of view, which focuses on the difficult-to-grasp totality, is characteristic of both art and philosophy looking beyond of what we deem as possible. It is productive in terms of criticizing the traditional forms of human co-existence as well as thinking about new ways of social organization. It hides possibilities invisible to those who remain immersed within the everydayness of norms and conventions. Through such a perspective, at the same time, one experiences human development as a chain that is at once unpredictable and irreversibly repetitive, of which the individual is merely one infinitely small element.

The main theme of the exhibition is the whole: collective imagery on the one hand and collective being and acting on the other, as well as the complicated relationship between the two. In a video featuring furniture from houses of parliament of various countries, the focus is on representative and representing individuals who form the whole in a decisive way. Yet what is at stake is also what unconsciously influences or predetermines their choices. The conflict lies once again between the infinite number of possibilities and the culturally embedded order, which limits the freedom of choice and is here materialized in the different shapes of chairs and tables: ascetic, luxurious, comfortable, simple, spacious, cramped.

Tereza Stejskalová

Jan Pfeiffer, účast potvrzena

Na rozsahově drobné výstavě Spoluúčast v komorním prostoru Galerie Etc. představil Jan Pfeiffer ve spolupráci s kurátorkou Terezou Stejskalovou čtyři animace vzniklé v různých časových obdobích. Všechny krouží kolem jednoho tématu: spoluúčasti na kolektivních představách o (sociálním, urbánním i utopickém) prostoru, ve kterém sme žili, žijeme, nebo bychom žít chtěli. Jméno mladého umělce Jana Pfeiffera je čím dál, tím viditelnější lodičkou plovoucí po českých i zahraničních uměleckých vodách. Od svých studií na pražské Akademii, které jenom před nedávnem završil, se mu podařilo realizovat několik samostatných výstav doma (např. účast na cyklu GHMP Start up, nebo samostatná výstava Omezený přesah v Galerii Mladých) i v bližším či vzdálenějším okolí (Urbanizmus paměti v Open Gallery v Bratislavě nebo Right in front of me v Museo Laboratorio di Arte Contemporanea v Římě). Jeho práci můžeme znát i z minulého ročníku Street for Art, nebo z četných workshopů a diskuzí, na kterých se účastní, nebo které sám vede.

Výstava Spoluúčast představila kurátorský výběr čtyř animací vzniklých technikou gumované kresby a tematicky navazovala na témata, která stojí u Pfeiffera v popředí: veřejný prostor, urbanizmus, architektura, utopie, vztahy sociální reality a neformálních strategií, které do ní zasahují. Jednou z nevýraznějších částí Spoluúčasti byla instalace a formát animací, které těžkým tématům dodávaly nadhled. Vytříbený cit pro instalaci můžeme sledovat napříč celou Pfeifferovou výstavní činností. Tento fakt možná kromně jeho oddanosti myšlení o prostoru můžeme připsat i jeho kurátorskému angažmá v pražské Galerii Pavilon. Dřevěná konstrukce uprostred výstavního prostoru Galerie Etc. vytvořila pomyslný monument, na který se spomínané animace projektovaly jako tiché, živoucí memento.

Vtipnou, odlehčenou a lehce provokativní sondou do politické kultury byla nejmladší z animací, Spoluúčast. Ta tematizovala mocenské síly a politická rozhodnutí zástupným symbolem vládnoucí lavice. Otevřenost, uzavřenost, pohodlnost či nepohodlnost lavic podle Pfeiffera může vypovídat o tom, jak se v daném státě vládne. Uzavřené lavice českého senátu tak skýtají prostor pro esemeskování či utajené praktiky zákonodárců, zatímco například otevřené lavice britského parlamentu bez stolíků, kde je politiky vidět od hlavy k patě, příliš nekalých aktivit (alespoň) ve vládní místnosti nedovolují. Animace se divákovi odehrávala ve výši kolen. Pohled zvrchu na „ty nahoře“ relativizoval jejich důležitost a rušil pomyslnou hierarchii. Jakoby měl divák v moci, co se vlastně v lavicích opravdu děje.

Druhou animaci, zatím beze jména, bylo naopak nutné sledovat s mírně zakloněnou hlavou. Toto defilé monumentů připomínající sochařské tvarosloví neurčitého totalitního (?) režimu na formátu ležící A4 těsne nad hlavou, tak strácelo svoji výhružnost a apelativní charakter. Rychlý sled jednotlivých motivů ještě k tomu ukazoval přechodnost absolutní pravdy těchto monumentů. Další čerstvá, také ještě nepojmenovaná animace, byla zase Pfeifferovým záznamem výsledků workshopu, na kterém měli účastníci navrhnout ideální město. Logické, geometrické struktury se na animaci měnily v organický (ne)řád, čtverce a hrany střídaly obloučky a elipsy. Chtěl- li člověk průměrného vzrastu odčítat, co se na animacích děje, musel se na ně dívat do výšky, vzdáleně, do utopického budoucna.

Pfeifferovy komntáře veřejného prostoru a jeho sociálních konotací jsou nevtíravé, vtipné a skvěle technicky i inštalačně zvládnuté. Mohou však mít jednu nevýhodu. U tak frekventovaného a spolitizovaného tématu, jakým veřejný prostor bezpochyby je, je dobré vědět, na čí straně který mluvčí stojí. U Pfeiffera není jasné, zda je jeho postoj kritický, nebo afirmativní a žádná barva uniformy nenapoví, ke které straně barikády náleží. Tento odstup ale z jiného úhlu pohledu může být Pfeifferovým esem v rukávě: nebýt na ničí straně si totiž může dovolit opravdu málokto.

Na závěr si dovolím ještě drobnou polemiku s kurátorským textem. Píše se v něm, že „posunutá prostorová i časová perspektiva nám umožňuje vnímat lidskou komunitu z totálního, „božškého“ pohledu.“ Myslím si, že uvozovky u slova božský, jsou zde víc než na místě. Spíše než božský pohled je to totiž Pfeiffrova citlivá lidská perspektiva zevnitř sociálního bytí, jenž mu dovoluje z fragmentů skládat celky, ke kterým se chceme vztahovat.

Zuzana Jakalová

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/139606-jan-pfeiffer-spoluucast/

http://www.artalk.cz/2011/11/01/jan-pfeiffer-ucast-potvrzena/