PERSONA FORTE
Hrají: Jindřiška Křivánková, Hynek Chmelař, Jiří Štrébl
Hudba: Ian Mikyska
Režie: Markéta Magidová, Jan Pfeiffer
Námět a návrh scény: Jan Pfeiffer, Markéta Magidová
Text: Markéta Magidová
Scéna a kostýmy: Jan Pfeiffer
Výroba kulis: Robert Palůch a Patrik Čabla
Světla: Lukáš Jíra
vernisáž a premiéra: 29. 6. 2015
vernisáž: 19:00
premiéra divadelního představení: 20:00
reprízy divadelního představení:
29.6. 20:00
30.6. 19:00
30.8. 19:00
výstava trvá: 30. 6. – 30. 8. 2015
otevřeno: st, so, ne, 14:00 – 19:00
Zveme vás na další výstavu v Prádelna Bohnice. Tentokrát půjde o společný projekt Markéty Magidové a Jana Pfeiffera, který funguje jako divadelní představení i výstava. Předměty ze scény se stávají výstavními exponáty, zároveň tyto artefakty slouží dramatizovanému příběhu pro dva herce, jeden hlas a mnohonásobně více literárních postav.
Hlavním tématem projektu je fenomén vyprávění, způsoby, jak (ne)sdělovat své zážitky a jak tyto formy komunikace ovlivňují psychiku a mezilidské vztahy. Důraz je kladen nejenom na slovní projev, silně akcentována je i gestická a pohybová složka dorozumívání – a to jak u osob zdravých, tak i těch nemocných.
Pozorování hvězdné oblohy. Úvahy o dějích probíhajících ve vesmíru. Nejsou jen doménou vědců, filozofů a amaterských astronomů. Zdá se, že v poslední době snad více než kdy jindy pronikají také do prací řady vizuálních umělců. Díla některých vznikají jako intuitivní odpověď na jedinečný impuls, jiná jsou výrazem dlouhodobého osobního zaujetí, kontinuální práce, ne-li systematického výzkumu. Pozorování a výzkum dějů ve vesmíru představuje oblast, která snad více než kterákoliv jiná vzbuzuje otázky dotýkající se možností objektivního poznání a zachycení skutečnosti. Nejen zástupci exaktních věd, ale i výtvarní umělci si kladou otázky po schopnostech vnímat a poznávat realitu skrze naše smysly a možnostech a způsobech zprostředkování této zkušenosti. Jaké jsou v tomto ohledu možnosti umění? Nejde jen o marnou snahu dotknout se něčeho, co je s lidskou zkušeností nesouměřitelné? Strategie umělců ve snaze o poznání a zachycení mnohdy zdánlivě nepostihnutelných jevů jsou různé. Někteří pracují na bázi metafory nebo zachází s modelovými situacemi. „Jakoby nám vytvoření modelu situace mohlo pomoci porozumět skutečnosti, umožnilo převzít kontrolu i v případě, že jde o něco, co nás přesahuje, tam kde to není možné.“(Lucia Sceranková) Snaží se znovu prožít velké události, které se staly někde jinde. Rekonstruují je v jiném čase i zcela odlišném prostoru. Jiní se ve svých pracích vrací k symbolickému zobrazení nebeských těles i astronomických jevů v příbězích starověkých mýtů, k porovnání po staletí tradované kolektivní zkušenosti se svou vlastní. Porovnávat možnosti nalezení odpovědí na kladené otázky prostřednictvím vědy a umění se může jevit jako banální. Umění však oproti vědě disponuje jednou výhodou a to svobodou přístupu. Nemusí se řídit striktně danými pravidly a parametry. Naopak může vytvářet pravidla vlastní. Nabízí tak nová hlediska v situacích, kde nelze zkoumané objektivně zaznamenat ani změřit, „nabízí slovník, kterým lze vyjadřovat to, co se jinak jazyku vzpírá.“(Pavla Sceranková)
Nina Michlovská
http://www.galerieroudnice.cz/vystava-vzdaleni-pozorovatele.html
Výstava Výchozí pozice, která představí kurátorskou hru a souhru nad současným uměním. Výběr děl, definovaný jednoduchým klíčem – nové promýšlení média a formy, vedený kurátorkami Lenkou Sýkorovou a Romanou Veselou, které mají jasně vyhraněnou a jednoduše rozlišitelnou oblast svého zájmu, bude po čtrnácti dnech doplněn o pohled Kariny Kottové zaměřený na zintenzivnění zprostředkování výstavy a uměleckých děl divákovi. Na začátku dubna převezme kurátorskou štafetu Jan Krtička, který se přesahy do kurátorství zabývá ve své umělecké tvorbě.
kurátoři: Lenka Sýkorová & Romana Veselá (12. 3. – 15. 4.), Karina Kottová (24. 3. – 4. 4.), Jan Krtička (7. 4. – 15. 4.)
.
“Project Metropolis” is the largest yet exhibition of contemporary art to set out to create an up-to-date image of Upper Silesia and the Dąbrowa Basin. The exhibition is the corollary of a three-year project involving an international discourse of visual and sound artists as well as theoreticians who treat visual arts as a tool of cognition rather than one that implements a pre-conceived thesis or idea.
The programme “Project Metropolis” was based on artistic residencies in the region of Upper Silesia and the Dąbrowa Basin and on actions relying on the activities of local residents. Throughout the process of creating the works an emphasis was placed on working with the local community and on promoting contemporary art where it had not penetrated before and where there were no art institutions. The fruit of the project was dozens of new art works by international artists from diverse artistic communities.
The exhibition reveals parallel and distinct cities within cities, regions within regions that exist side by side. For do we really know our region, our city, our regions within regions? Do they have a single image, or are there many? Perhaps, there is a host of overlapping images that blend together: those we wish were true and those that we wish were not, those that stem from tradition and those that clearly defy it. Project Metropolis takes into account manifold perspectives: social, economic, historic, cultural and political. It creates a new iconography for Silesia, which meets today’s transformations and contemporary challenges.
The issues raised by the artists include: individual memory, the relativity of history and borders, archival work, the effects of the Polish transformation and the glories and pitfalls of modernisation, the presence of national minorities, language, economic exclusion, transformations of the labour market and landscape, diverse concepts of the region’s future, social participation and the re-writing of art history. The exhibition design by Łukasz Błażejewski is a work that lends organic coherence to the exhibition, binding together artists’ individual, autonomous statements. The eponymous terms ‘Metropolis’ and ‘Project’ refer to the futuristic concept of the region as a single organism. Simultaneously, the territory of the execution of the works has been approached as a glocalist activity matrix, capable of providing universal interpretations of the problems of contemporary world, no matter in what region.
Stanisław Ruksza, curator of the exhibition
http://www.muzeumslaskie.pl/projekt-metropolis–wystawa-finalowa.php
Instalace video / installation of video – Opěrné body/ Support Points / 2014
.
……..
JAN PFEIFFER / MASTABY A SKLÁDKY
Ľudská povaha vedie k hľadaniu istôt, vecí, o ktoré sa môžeme oprieť, začína svoju reč. Jemná i strohá, láskavá i odťažitá, silná i zraniteľná, stála. Cudzia i dôverne známa, po stáročia nehybná. Otvára vzťah k človeku, ktorým sama túži byť, ktorým sama je, pod ktorého rukami sa zrodila. Samotná vystupujúc pred prázdnym javiskom, objímajúc pocit ľudskosti. Hovoriac k všetkým, hovoriac k nikomu. V nej sa stretáva to, čo bolo s tým, čo bude, v čistom teraz. Ona je rozpohybovaná minulosť, ona je história berúca i dávajúca dych. Ona, vo svetle reflektora plynie, presýpa sa. Ona. Čosi, čo sa snažíme privolať z hlbín podvedomia. Niečo, čo nás prenasleduje, i keď presne nevieme prečo. Letmý dotyk človečenstva v momente seba samého. Jej hlas nám vraví: daj si pozor kam stúpaš, ale neboj sa vykročiť.
Ideológie mocností teraz ponechávame bokom. Konzervovaná sila uplynulých momentov. Vieme sa vrátiť do chvíle, kedy bolo gesto len pohybom, história iba rečou, symbol obrazom, monument tušeným tvarom? Splývajúce siluety je ťažké rozoznať, ak nevieme, ako sa na ne dívať. Pripomínanie opojných momentov, zásadných predelov. Čistota rezu na hrane pamäte. Plnosť okamihu, v ktorom zvrchu nahliadame spiaceho, nevediac či ho prebudiť, či nechať spať.
Nie je potrebné odmietať hrdinstvo, je len pôvabné ho ohľadávať a skúmať. Rytier meniaci sa pod vplyvom dotyku, pohyb zvnútra k sebe samému. Aj drobná zmena otáča vektor pohybu! Aj drobná zmena pohne základmi, prenesie horu, s hrmotom zatvorí dvere, aby v zápätí otvorila iné. Hrdinstvo, ten mantinel veľkosti – len zavrieť oči a vsiaknuť sa doňho, chodiť okolo neho, našľapovať po špickách, vytvoriť si z neho pevný obal či rozpustiť ho v úprimnej ľudskosti. Zotrvať v hrdinstve i keď už sme oslabli, ach ako romanticky to znie, keď bojové pole zostalo za nami.
Možno existuje čosi ako spodná vlna. Možno s výdychom vypustíme to najvnútornejšie do priestoru života. Možno s nádychom narastieme o to, čo nás míňa. Predpoklady vecí, ktoré si vyberáme a túžba po tom, aby boli také, aké ich chceme. Prestúpiť z nohy na nohu zmení náš balans, nové ťažisko nás otvorí inému sklonu. Postoj tela oproti iným telám nám dá pocítiť, že my predsa len nie je tak ďaleko.
.
Když Martin Luther v roce 1522 přeložil bibli do němčiny tvrdil, že tak učinil proto “aby i ten poslední německý sedlák mohl číst bibli jako já.” Přes Lutherovy nepochybné překladatelské kvality a perfektní znalost původního textu se tak nestalo a němečtí sedláci bibli stejným způsobem jako Luther nečetli. Jejich interpretace byla zásadně odlišná. Následovaly dva roky německých selských válek, ve kterých stál Luther pevně na straně protireformace. Sto tisíc rolníků bylo zabito.
Dnešní pohled na protestantismus většinou příliš nezdůrazňuje, že zaútočil na důležitý pilíř katolické víry a to pojem tajemství. To, že vlastnictví bible znamenalo po celý středověk bezprostřední riziko upálení z našeho pohledu vidíme jako útlak a cenzuru. Neuvědomuje si však, že pozitivní hodnocení pojmů jako je “transparentnost” nebo “odhalení” je také výsledkem určitého myšlenkového systému. Pro středověkého člověka nebylo nijak překvapivé, že víru “osvětlit” nelze, aby byla už z definice “vírou” její předmět a zákonitosti musely bezpodmínečně zůstat skryty.
Friedrich Nietzche napsal, že “celkové rozšíření atheismu vysvobodí lidstvo z pocitu zadluženosti.” Zdá se, že měl pravdu. Vděčnost za život a svět jako dar totiž z Evropské kultury zmizela. Dále nám však již nezbylo než důvěřovat. Svět který má náš osud v rukou totiž již nikdo neřídí a jeho zákonitostem rozumíme ještě mnohem méně než kdykoliv předtím. Mohli jsme však vlastně vůbec někdy věřit tomu, že jednou odhalíme vše?
Podle Mircey Eliade sakrální z našeho života nevymizelo, jen se přesunulo do oblasti nevědomého, kde jako nostalgie a puzení přežívá nadále.
Instalace Jana Pfeiffera by mohla byt zároveň hrobkou i svatyní. Prostorem kde vládne ticho a tma, kde absence světla a vyřčeného dává prostor spiritualitě a mystériu. Pfeiffer využívá archetypalitu tvarů oblouku a stupňované linie. Arkáda, schody ani brána však nikam nevedou, jako fragmenty odkazují k neviděnému jeho absencí. Harmonii čistých bílých tvarů a forem narušuje přítomnost spícího. Ten se k nám jako postavy navždy právě probuzených z Pompejí vztahuje s určitou naléhavostí. I on je vsak fragmentem – archetypem těla obracejícího k nám svou tvář. Formy, které užívá Jan Pfeiffer jsou symbolicky pregnantní, jsou zároveň obrazem a prezentovanou zkušeností.
Je nepochybné, že formy určitým způsobem naši zkušenost strukturují, otázkou však zůstavá jestli tato zkušenost pochází přímo z těchto forem či zda-li formy a následné scénáře s námi tvoří jakousi symbiotickou jednotu.
Michal Novotný
http://www.futuraproject.cz/futura/vystavy/2014/jan-pfeiffer-skryta-sila/
.
