Rozhovor s Karlem Oujezdským pro Český Rozhlas
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3558050
foto: Hynek Alt
Mladý český umelec Jan Pfeiffer vstupuje do priestoru Make Up Gallery so svojou modifikovanou verziou úspešnej výstavy, ktorú absolvoval v galérii Hit v Bratislave (- „Mastaby a skládky“) začiatkom roku 2015. V nej nadviazal na svoje predchádzajúce projekty, napríklad v galérii Futura v Prahe (“Spiaca sila”), ktorá sochárskou formou otvárala otázku „spiacich“ možností.
Výstava je zložená z diel, ktoré sa dotýkajú témy uchovávania, chránenia predmetov, či hodnôt. Prvé, s čím je divák na výstave konfrontovaný je železný fragment – noha dravca, strážcu. Neďaleko od nej je projekcia s vyobrazením drôtenej košele, pevné telo bojovníka, v ktorom sa však pomocou animácie krúžky preskupujú a krútia, jeho telo tak prežíva vnútorný dej. V zadnej časti galérie je pomyselné pietne miesto, vnútrajšok Mastaby (egyptskej pohrebnej stavby), katafalk s maľovaným kameňom je oživený projekciou neživej imaginárnej tváre, ktorá sa pri podrobnom pozorovaní jemne mení, žije. Vo filme zažijeme tri scény s troma hrdinami, jeden sa snaží oživiť uzavretý vstup, druhý vedie dlhý monológ o nesmrteľnosti tvaru a tretia postava vychádza do boja na neexistujúcom koni. Záverečnou prácou sú autorove kresby posmrtných masiek známych postáv, ktoré boli predlohou k tvári použitej na katafalku.
Jan Pfeiffer (1984) vo svojej tvorbe intenzívne skúma vzťah človeka k priestoru. Kľúčová je pre neho myšlienka, ktorú sa snaží dobre uchopiť a to rôznymi médiami. Vyjadruje sa ako kresbou, tak i animáciou, objektom, inštaláciou a videom. Spoločný znak jeho tvaroslovia tvorí podoba vecí vo vzťahu k ich významom, tzv. politikum každodenných vecí. Jan Pfeiffer skúma mechanizmy, ktoré ovplyvňujú svet okolo nás. Sústreďuje sa napríklad na interpretáciu a symboliku oblúku v historickom a súčasnom kontexte. Sociálno-kultúrne, politické vzťahy autor dokáže majstrovsky intermediálne pretransformovať do uceleného symbolického systému v podobe jednoduchých skratiek – línii. A v tomto procese mu slúži médium kresby najlepšie, pretože ak chce preniknúť do jadra týchto vzťahov, kresba mu umožňuje rýchlo sa vyjadriť jak formou skice, tak v pohybe – pomocou animácie alebo v priestore inštalovaným objektom či inscenovanou choreografiou. (text: Lenka Sýkorová)
Špeciálne poďakovanie za spoluprácu pri uvedení tejto výstavy patrí našej partnerskej Galérii Hit v Bratislave.
Otváracie hodiny galérie (mimo sviatkov):
Po – Pi od 15:00 do 19:00
So 11:00 – 15:00
Partneri: Galéria Hit Bratislava, Ministerstvo kultúry SR, Tabačka Kulturfabrik Košice
.
.
Objekt je výsledkem performance, která proběhla v místě instalace. Osou akce bylo zhotovování, výroba a pracovní postup. Způsob a logika vzniku byla určována rytmem a narativem události. Cílem práce je dramatizace jednotlivých fází vzniku: příprava základu, vztyčení vertikály, řešení nestability, umístění. Jednotlivé pasáže jsou metaforickými obrazy postupů rozhodování, váhání a konečného výsledku, který může být otiskem naší snahy.
The object is the result of the performance in the place of installation. The axis idea was making on, production and working process. The method and logistic way of genesis was lead by rhythm and narrative matter.
Performer: H.Polanská, hudba / music: I.Mikyska
Poděkování / Acknowledgements: Pavel Kubesa
délka performance: 10 min
.
„Aby to někam vedlo…“, věta, kterou říkáme a slýcháme docela často. Nejčastěji jako metaforu související s našimi životy, kariérami, snahami něco vybudovat, dát něčemu smysl. Již méně frekventovaně pak tuto větu používáme doslovně, tedy ve smyslu fyzického pohybu. Jan Pfeiffer nám ve své instalaci pro Desku nazvanou Aby to někam vedlo nabízí možnost zamyslet se nad vlastním směřováním, ať již v doslovném či přeneseném smyslu slova. Jeho dveře, brána či portál připomínající architekturu mastab v tom doslovném smyslu slova nikam nevedou. Navíc uzavírají a znemožňují vstup do budovy bývalých veřejných toalet, jejichž novou fasádu tvoří právě galerie Deska, takže fungují zcela opačně, než je řečeno v názvu díla. Umělecká realizace tak vytváří působivý vizuální oxymóron.
Pro autora to není první realizace tohoto druhu – v roce 2014 vytvořil z pozůstatků polystyrenu Falešné dveře (Fake door) ve shořelé továrně v Bytomi v Polsku, stejný prvek použil i jinde (výstava Opěrné body, Skrytá síla). V Ústí nad Labem tento archetypální tvar charakteristický pro egyptskou záhrobní architekturu přizpůsobuje specifičnosti Desky a současně barevností i rozměrem realizace reaguje na okolní domy, na ony skutečné dveře, sloužící jako průchod zevnitř ven, odněkud někam. Tímto nenápadným odkazem umožňuje srovnání skutečného / fyzického a abstraktního / metaforického, a současně nechává na úsudku diváka, jaké z dveří si pro své směřování nebo uvažování o něm vybere on sám.
Vendula Fremlová (za spolek Obraz doby)
Video instalace “Rezistence” v rámci festival 4dny v pohybu s tématem “Jak nic nechtít”
Snímky z videa
Jan Pfeiffer / Rezistence II.
Rok: 2015
médium: Video instalace
délka: video v loopu
Video představuje princip vztahování se vůči svému okolí, vídíme stav
věcí, příjímáme jej, ale věčná proměna děje nás nutí pozorovat stále
znovu, abychom aktualizovali co je nového. Jde tedy o fyktivní možnost
si součastnost ponechat, postava sleduje výhled z okna, běžny provoz,
zavírá okenice, na kterých je fotografie výhledu. V zavřenem stavu se
tak okno stává nositelem zastaveného okamžiku, vlastním prostorem,
který může být uměle udržován v neměnném stavu a není potřeba chtít
více… Video bylo natočeno na místě, kde je promítáno, po natočení
bylo okno zaslepeno.
součástí instalace je kresba:
Jan Pfeiffer / Oblouk možností
Rok: 2015
médium: kresba tužkou, tisk, koláž,
velikost: A3
Kresba zobrazuje geometrickou kompozici, graf. Hlavním motivem je
obloku, jako vodící linka, na který jsou navlečeny ruznorodé přistupy,
vlastnosti, které se mnohdy střídají, či na sebe navazují.
..
..
..
http://artalk.cz/2015/10/12/mezi-vsim-a-nicim/
..
..
info a text k výstavě:
http://www.ctyridny.cz/program-2015/jak-nic-nechtit-denisa-vaclavova-a-kristof-kintera/
JAK NIC NECHTÍT? – DENISA VÁCLAVOVÁ A KRIŠTOF KINTERA
KURÁTOŘI DENISA VÁCLAVOVÁ A KRIŠTOF KINTERA
- Denně
Zamyslíme-li se nejdříve nad samotným chtěním, lze o něm uvažovat pozitivně, jako o určitém projevu energie, pohybu a síly, o vyjádření jasné rozhodnosti či vůle. Chtít znamená také něco potřebovat, vyžadovat anebo po něčem toužit. Chtít můžeme něco po sobě, ale také po ostatních. Ale jak nic nechtít? Představa ideálního stavu, kdy bychom nic nechtěli, je úlevná. Oprošťuje nás, pojí se s opuštěním všeho, co nás tíží a pronásleduje. Nic nepožadovat, neočekávat a nepředpokládat nám pomáhá zbavit se tužeb ega – vnitřního velitele, který se žene za určitým snem či představou bez ohledu, kým skutečně jsme. Zbavit se snů, jež nás vysilují a které nejsou pro naše bytí nutné, pravděpodobně ani zdravé a dávno nepracují v souladu s naší povahou a našimi primárními potřebami. Nic nechtít ale znamená i nesnít, nepředstavovat si sebe sama v jiných podmínkách či vztazích. Nic nechtít znamená ošidit se o rozlehlý svět fantazie, který nás napájí a podporuje naše touhy. Umění nic nechtít je pak otázkou jakési prázdnoty, po které snad každý člověk ve svém životě jednou zatouží. Vymanit se z cirkulace pocitů, jež nám chtění přináší. Osvobodit se od veškerého vyčerpávajícího vztahování se doprovázejícího náš život od začátku do konce.
Díla vystavená v Desfourském paláci pracují s výše popsanými principy a schématy chtění a nechtění, s meziprostorem, který touto polaritou vzniká, s napětím, které vytváří. Jejich častým východiskem je ustrnutí, nepohyb, stagnace, jakési zůstávání s tím, s čím musíme být. Věci, slova, objekty nic nepředstavují. Střídají se zde témata koloběhu, odevzdanosti, pokory, ticha, rozpadu ale také touhy po hmotě a jejím hromadění. Materiální svět se konfrontuje s neviditelným. Nechtění se zde často projevuje jako selhání, neschopnost vyhovět, nezvládnutelnost situace. Některá díla se však dotýkají absolutna. Snaží se své chtění vychovávat, usměrňovat, krotit, eliminovat a odevzdat se něčemu vyššímu, kde usilují o osvobození, zastavení, odhození. Na výstavě tak vzniká dvojí pohyb, nasměrovaný proti sobě. Vytváří protilehlé síly a připomíná univerzum, v němž žijeme.
Vystavující umělci:
Adam Stanko, Adéla Součková, Alena Kotzmannová, Alžběta Skálová, Antonín Jirát, David Krňanský, Diana Winklerová, Dominik Hejtmánek, Eliška Perglerová, Epos 257, Ester Geislerová, Filip Dvořák, Handa Gote, Helena Sequens, Jan Boháč, Jan Pfeiffer, Jan Zdvořák, Janek Rous, Johana Švarcová, Josef Bolf, Klára Jirková, Ladislav Vondrák, Markéta Jáchimová, Martin Polák & Lukáš Jasanský, Martina Nosková, Matěj Smetana, Michaela Thelenová, Michal Kindernay, Miřenka Čechová & Matouš Hekela / Tantehorse, Ondřej Přibyl, Pavel Havrda, Pavel Mrkus, Pavel Příkaský, Pavlína Hlavsová, Petr Krátký, Plastique Fantastique and Marco Barotti, Richard Wiesner, Sebastian Stumpf, Tereza Erbenová, Tereza Severová, Tomáš Melich, Václav Litvan, Vendula Chalánková, Vladimír Skrepl, Vojtěch Míča, Jakub Geltner.
Výstava je projektom časopisu X www.magazinex.orgwww.casopix.blogspot.sk
Vystavujúci autori :
Jan Pfeiffer, Tomáš Roubal, Jan Vytiska, Jiří Franta a David Böhm, Matěj Smetana, Lucie Mičíková, Daniela Krajčová, Svetlana Fialová, Monogramista T.D, Marián Vredík, Rastislav Podhorský, Boris Sirka, Juraj Gábor
Výstava CZXSK je prvým kurátorským projektom redakcie Časopisu X, Slavomíry Ondrušovej a Milana Vagača. Časopis X vychádza od roku 2013 a je zameraný na mapovanie súčasnej kresby, jej publikovanie a teoretickú reflexiu. Počas dvoch rokov pôsobenia boli v časopise uverejnené kresby od viac ako 30 autorov z rôznych krajín, doprevádzané textami od teoretikov, umelcov či spisovateľov.
Výstava CZXSK je novým, rozšíreným formátom Časopisu X, ktorý otvára prezentáciu súčasnej kresby rozsiahlejšiemu publiku. Z celkovej zostavy autorov publikovaných v časopise je výstava zameraná na slovenskú a českú scénu.
CZXSK predstavuje rôzne podoby súčasnej kresby s dôrazom na presahy do iných médií, skúma limity samotného média kresby a prepájanie s rozličnými autorskými postupmi. Základné príncípy kresby sú na výstave voľne transformované do priestoru, času, videa, performance, objektu…. Neznamená to však, že by “tradičná” podoba kresby nepatrila pod označenie súčasná. Zaujímavá je práve pestrosť autorských prístupov, ktoré vymedzujú nejasný priestor toho, čo možno pomenovať kresbou.
Galéria sa nachádza na 2 poschodí budovy Gagarinka (oproiti Lidl, kde je možnosť parkovania)
verejná doprava: trolejbus 201 a 202, zastávka Brodná
208 Kaštieľska
www.galeria.gagarinka.sk
Kurátorská koncepcia: Slavomíra Ondrušová, Milan Vagač
Architektúra výstavy: Andrea Ďurianová www.andreadurianova.sk
Grafický dizajn: Róbert Szabó www.timeisnever.com, fotografia na plagáte: Viktor Szemzö
Výstava potrvá do 27. septembra.
PERSONA FORTE
Hrají: Jindřiška Křivánková, Hynek Chmelař, Jiří Štrébl
Hudba: Ian Mikyska
Režie: Markéta Magidová, Jan Pfeiffer
Námět a návrh scény: Jan Pfeiffer, Markéta Magidová
Text: Markéta Magidová
Scéna a kostýmy: Jan Pfeiffer
Výroba kulis: Robert Palůch a Patrik Čabla
Světla: Lukáš Jíra
vernisáž a premiéra: 29. 6. 2015
vernisáž: 19:00
premiéra divadelního představení: 20:00
reprízy divadelního představení:
29.6. 20:00
30.6. 19:00
30.8. 19:00
výstava trvá: 30. 6. – 30. 8. 2015
otevřeno: st, so, ne, 14:00 – 19:00
Zveme vás na další výstavu v Prádelna Bohnice. Tentokrát půjde o společný projekt Markéty Magidové a Jana Pfeiffera, který funguje jako divadelní představení i výstava. Předměty ze scény se stávají výstavními exponáty, zároveň tyto artefakty slouží dramatizovanému příběhu pro dva herce, jeden hlas a mnohonásobně více literárních postav.
Hlavním tématem projektu je fenomén vyprávění, způsoby, jak (ne)sdělovat své zážitky a jak tyto formy komunikace ovlivňují psychiku a mezilidské vztahy. Důraz je kladen nejenom na slovní projev, silně akcentována je i gestická a pohybová složka dorozumívání – a to jak u osob zdravých, tak i těch nemocných.
