Protiváha /Jan Pfeiffer/ Pasáž Dukla / Ostrava

Protiváha /Jan Pfeiffer/ Pasáž Dukla

Nešťastný je svět, na jehož mapě chybí utopie, ještě nešťastnější je ale ten, který utopickou pevninu nalezl a obsadil.

Je příznačné, že na místech významně spjatými s historickými událostmi posiluje umění svou reflektivní stránku, vzdává se autonomie a přibližuje se archeologii. Jinými slovy, stává se pomníkem, jenž svou legitimitu odvozuje z odkazu na minulost. V případě první výstavy v pasáži Dukla, jež je bytostně provázána – ať už ideologicky či urbanisticky – s gesamtkunstwerkem nového města, snad ani nelze začít jinak. Ve stínu nenaplněné utopie, kterou Poruba bezpochyby je, se sled asociací beztak pokaždé seběhne v tomto bodu. Na rozdíl od jiných míst, kde mezi sebou historické vrstvy vzájemně soupeří o primát, je totiž porubská stratigrafie až krystalicky jasná s jedním výrazným bodem na časové ose, který zároveň zastiňuje všechny ostatní. Výstava Jana Pfeiffera tak nemusí být jen o určení identity nového galerijního prostoru, ale i o hledání nové identity celého města – ano dovolím si tak Porubu titulovat – o níž si nejspíš řada místních myslí, že ji už dávno nalezli, pohled z venčí je ale neustále utvrzuje o opaku.

Autor téma pojal jako příležitost pracovat s principem prostorové animace. Příběh se odvíjí prostřednictvím pohybu diváka, který na sebe navazující díla propojuje v rytmu chůze. Název instalace odkazuje na princip protilehlého gradientu, zprostředkovaného šestnácti iluzivně prostorovými plátny zhotovenými grafitovým prachem. Tyto prostory postupně tmavnou až zcela zčernají, nebo se naopak rozplývají v bílé, podle toho na jakou stranu pasáže divák upne pozornost. Navzdory abstraktní povaze projektu jej ale i kvůli výše připomenutému kontextu nelze chápat jen jako formální hru. Princip protiváhy, ono chiasmatické vyvažování, implikuje přítomnou touhu dosáhnout nulového bodu, z něhož je možné znovu vyjít. Exponována je v něm ale i nerozlučná dialektika pohybu a stálosti, zániku a zrodu, času a prostoru, nebo také pohybu života kolísajícího mezi dobrem a zlem. A díky kresbám labilních konstrukcí, jimiž autor protkává abstraktní rámec instalace lze jít ještě dále. V jejich tvarosloví, mísícím „sorelu” s konstruktivismem, dochází k výmluvné personifikaci paradoxního střetu konceptu neměnnosti, na kterém stála většina avantgardních utopií 20. století (včetně té socialistické), a faktu jejich nevyhnutelné pomíjivosti. Jestliže totiž moderní době přináleží nějaký jednotící princip, je jím spíše diktát změny – tedy opak neměnnosti.

Tomáš Knoflíček

První výstavu v nových prostorách zahájili kurátor Tomáš Knoflíček a pražský výtvarník Jan Pfeiffer. „Jedná se o 16 pláten, dá se říct, že jde o 16 průhledů vytvořených právě pro tento prostor. Použil jsem na plátna grafitový prach. Využil jsem prostorovou animaci. Díky ní vzniká příběh, který se odvíjí prostřednictvím chůze diváka, který rytmem chůze díla propojuje,“ řekl absolvent Akademie výtvarných umění Jan Pfeiffer. Výstava pokračuje i za rohem v menším průchodu k Hlavní třídě, kde dominují fotografie z výstavby Poruby. „Naproti fotografiím jsem umístil dvě kresby. Jsou to stavby věží a reagují na protější snímky,“ dodal umělec. Ocenil, že aktivita týkající se vzniku galerie i jejího zaměření vznikla „odspodu“ a že vedení obvodu se dokázalo obrátit na galeristy, kteří poradili, jak galerii zaměřit. Ta bude prezentovat současné umění. Svou výstavu nazval Jan Pfeiffer Protiváha. Zájemci si ji mohou prohlédnout do 11. září.

Foto: René Stejskal

Příklad hodný následování: Pasáž k bývalému porubskému kinu Dukla se proměnila v galerii současného umění

Dobrá věc se podařila! A je vlastně těžké rozhodnout, který z aspektů rekonstrukce průchozí pasáže Dukla na porubské Hlavní třídě vyzdvihnout. Jestli iniciativu obyvatel městské čtvrti, jejího vedení, práci architekta, který navrhl nové řešení průchodu včetně předprostoru, nebo samotnou instalaci a kurátorský záměr. Asi je nutné tohle všechno vnímat především jako srostlici, kterou lze opsat slovy fungující občanská společnost.

Celý projekt vznikl z iniciativy dvou místních výtvarníků Jaromíra Materny a Roberta Šafarčíka, kteří si všimli neutěšeného stavu pasáže dříve velkého a významného kina. V rámci projektu Městské zásahy tak oslovili radnici místní části v Porubě. Ta se jejich nápadu na rekonstrukci pasáže a zřízení galerie zhostila a uvedla jej v život. Pro architektonické řešení oslovila místního architekta Davida Kotka, který navrhl nejen koncepci rekonstrukce vnitřní části pasáže, ale i její předprostor, který pojal jako odpočinkovou zónu s atypickým mobiliářem.

Úkosy, uličky, výsadba a dřevěný materiál tohoto řešení, působí jako svébytný, ale přívětivý ostrov v moři socialistického realismu, který je pro Porubu typický. Vznikl nový kontext místa, v němž jsou násobena vstřícná gesta vůči veřejnému prostoru a jeho uživatelům, tedy kultivovaný pobytový parter a navazující pasáž galerie výtvarného umění.

Právě už kvůli této fungující městskosti byla vize konvertovat jednu z porubských pasáží na galerii současného umění skvělým nápadem. Rozšířit portfolio služeb do kulturní oblasti je gestem, jimiž politické vedení dává jasně najevo, že chce přispět ke vzdělávání lidí, otevírání jejich obzorů a povědomí o dění v současném výtvarném umění, které se většinové společnosti obecně spíše vzdaluje.

Z výstavy Jana Pfeiffera. (Foto: J. Michna)

První kurátorský vstup do nové galerie Dukla, k němuž byl vybrán ostravský pedagog, kunsthistorik a kurátor Tomáš Knoflíček byl zcela adekvátním a dobře promyšleným tahem, jak na celý projekt zareagovat skrze jazyk výtvarného umění. Kurátor oslovil pražského výtvarníka Jana Pfeiffera, absolventa monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské AVU. V instalaci nazvané Protiváha autor pracuje s autonomií prostoru, ale také se samotným historickým kontextem místa. Horizont iluzivní zastřené a potemněle tajuplné krajiny vytvořil speciální technikou grafitového prachu. Tato krajina je pak rozdělena do jednotlivých polí (v každém výkladci jedno), která jsou rámcována tak, že při pohybu pasáží se postupně výsek oné krajiny zvětšuje či zmenšuje, záleží kterým směrem galerií procházíme.

Zleva Jan Pfeiffer a Tomáš Knoflíček. (Foto: J. Michna)

Subtilní vertikální konstrukce zasazené do této fragmentované krajiny jsou doplněny o kontrastní nákresy těžkých konstruktivistických a socrealistických utopií, které jsou instalovány vždy v pozadí. Tato instalace prostoru nejenom sluší, ale reaguje i na něho samotný. Obecně pak otevírá aktuální témata křehkosti, pomíjivosti a proměnlivosti. Při procházení a reflexi sledu jednotlivých pláten se nám předkládá narativ pohybu, vývoje, motivů uzavírání a otevírání průzoru ve vidění, ale také jakási konfrontace lehké, čisté abstraktnosti, která ve mě evokuje nepřekonatelnou autonomii přírody, s těžkým a nedokonalým zápasem člověka utvářet nadčasovou architekturu.

Otevření pasáže provázel koncert. (Foto: Jiří Birke)

To, co znázorňují plátna v popředí instalace, tak nějak proměnlivě plyne, ale ve své abstrahované neurčitosti vlastně působí esteticky mnohem stabilněji než utopické konstrukční vize v pozadí. Jan Pffeifer touto instalací dobře zareagoval na samotné prostředí nové galerie, které je ze své podstaty průchozím prostorem, jež člověku nabízí právě a především pomíjivý a pohybem implikovaný prožitek architektonického prostoru.

Poruba mě při návštěvě slavnostního otevření zrekonstruované pasáže příjemně překvapila. Na zahájení zahrála kapela München Konflikt, jejíž členové jsou rekrutování z prostředí ostravské Fakulty umění. Atmosféra se tak posunula ještě zcela jiným směrem a kapela svou živelnou intervencí prolomila zbytky ledů všedního dne.

Vlastně mě příjemně překvapila i skladba obecenstva, s velkým zastoupením místních nebo kolemjdoucích. Měl jsem pocit, že celý projekt opravdu posiluje dané místo, jeho komunitní charakter a utváří šanci v hledání nových kvalit veřejného prostoru.