Projekt Metropolis ( publikace)
Kreslená místnost /Drawn room / Studio Severka/ Opatov / Praha 12
Scéna pro slavnostní ceremoniál Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018
VALS – Lecture Series
Fotografie:
https://www.flickr.com/photos/praguecollege/sets/72157704473359224/with/31317025967/
UTOPS ČSR / Čas pro nové utopie (?) / Spišská Nová Ves
Průřez / Galerie T / Hradec Králové
Topografie pozornosti – Zpřítomnění
Kurátoři: Lenka Sýkorová a Viktor Čech, Martina Johnová;
Umělci: Adéla Součková, Jonáš Strouhal, Andrea Mikysková, Zdeněk Svejkovský, Karim Tarakji, Josef Málek, Adéla Waldhauserová a průběžné umělecké intervence;
Architekt výstavy: Jan Pfeiffer
Grafika: Magdaléna Gurská
Výrazným současným tématem se stala duševní hygiena v prostředí, které je snad ve všech oblastech života prostoupeno digitálními technologiemi. Vedle mnoha zdravotních problémů způsobených neustálou technologickou akcelerací moderní i současné společnosti, přibyla s nástupem systematické digitalizace lidských životů a jejich propojení s virtuálními vizuálními rozhraními i řada dalších. Spolu s řadou syndromů spojených s napojením lidské pozornosti na tato interface a stejně tak s dalším roztříštěním naší pozornosti, jež už není jen neustále zkoušena větší rychlostí a množství nabízených počitků, se začal vyskytovat i fenomén potřeby „Digitální hygieny“.
Současná výstava bude reflektovat onu dvojznačnou polohu, s níž dnes řada lidí uniká do virtuálního prostředí svých přístrojů, a která se pohybuje mezi pozitivně chápanou relaxací a problematickou imerzní prokrastinací. Živý program v průběhu několika měsíců představí obsahovou osu událostí zaměřenou na aktuální témata spojené s dnešní globální epidemií duševních nemocí a pokusí se najít způsoby, jak o nich mluvit, sdílet je a přicházet s praktickými způsoby využití volného času.
fotograf magazin
Na monitoru se přes sebe vrství jedna čára za druhou. Dělí plochu, vytyčují horizont, nastiňují perspektivu, uzavírají prostor volné krajiny, staví kolem něj zdi. Zdi rostou, protínají je otvory oken a dveří. Prostor se otevírá do krajiny a ona jej prostupuje, aby jej nakonec pohltila a vzala si zpět to, co je její. V kresebné animaci Jana Pfeiffera Poměr vztahu (2016) jako by nám před očima ubíhal časosběrný dokument. Pláň je v něm metaforou lidské svobody, otevřená krajina symbolem volnosti.
Opodál vystupují ze tmy shluky čar. Po chvíli, kdy divák přivykne zšeřelému prostředí a upne svou pozornost na pulzující linie, začne v nich rozeznávat obrysy známých architektur. Vše přichází ze tmy (2009). Monumenty moci, centra kapitálu, půdorysy povědomých urbanistických celků. Stavba jako koncentrovaná vůle jedince, město jako výsledek společného úsilí. Lidské úsilí a vůle formující vše, co nás obklopuje. V autorových kresbách pulzují světové metropole. Místa, která si vybavuje ve svých vzpomínkách, ale i města, která prozatím navštívil jenom ve svých představách. Touží je zažít, vrátit se na místa důvěrně známá, poznat ale také ta, jež jeho zkušenosti prozatím unikají, jak je tomu v sérii rozpohybovaných kreseb Před tím, než jsem tam byl (2008), vytvořených před plánovanou návštěvou bulharské Sofie. Přemítá v nich o tom, jaká asi je? Jak se na ní podepsala dlouhá léta v područí totalitní moci? Promítla se výrazně do její podoby? „Vzpomínám na vlakové nádraží ve Varšavě, uvažuji, jak se mu sofijské bude podobat, je stejně ohromné a betonové?“ Ptá se autor. “Jsou v Sofii zkratky vytvořené chodci, kteří si tak sami nacházejí kratší cesty v trávnících a parcích? Kolik jich je? Jak husté sítě tvoří?“ Dotýká se tak nejen prostředí města a architektury v jejich fyzické podobě, ale i skrytých struktur lidských vztahů a vizí, které se v nich zhmotňují.
Tvorbu Jana Pfeiffera prostupuje fascinace lidskými schopnostmi, ale i vědomí odvrácené (sebe)destruktivní strany našeho konání. Krajina i městský prostor se v jeho pracích nejednou mění v bitevní pole, poznamenané mocenskými zájmy, výstavbou nesmyslných bariér bránících v pohybu, umělým vytyčováním domnělých hranic. Vznikají pod dojmem míst, ale zejména měst, kde měl možnost nějaký čas pobývat a poznat jejich specifika. Uprostřed rozděleného Ramalláhu, v přesně definované mřížce Manhattanu, v dobře známé Praze, v dosud nepoznané Sofii, v exotickém Singapuru, kde během jednoho týdne vznikla pro autora netypická dvojice prací.
V krátkém videu Stavební práce (2009) zachycuje obří stavební stroje. Osvětlené jako na divadelní scéně hloubí uprostřed noci v kulisách tepajícího města základy nových budov. Přes sklo jedné z nich pozoruje člověka. Přichází hodinu po hodině. Sleduje jeho práci. Stále se svítí. V sérii fotografií dokumentuje jeho Přesčas (2009). Jde o momentky, záznamy podnětů, formujících autorovu zkušenost. Dříve či později se stanou impulsem dalšího abstrahovaného vyprávění, v němž podává zprávu o místě a orientaci člověka v okolním světě. Ustupuje v nich pro něj obvyklý, mnohdy až mystický důraz na tvůrčí potenciál člověka, často ztělesněný právě osobou autora-umělce. Singapurské záznamy mají samy o sobě dostatečnou vypovídací hodnotu. Tomu kdo hledá, pak nabízí nejeden interpretační rámec.
Nina Michlovská
Urban Skanzen – Clam Gallasův palác
plakát k filmu
Krátký film (historická freska) volně vychází z příběhu pozdně barokního Clam Gallsova paláce v Praze. Hlavním tématem je opouštění obývaného místa. Zvolané historické období odkazuje na dobu kdy byl palác oblíbeným kulturním místem. Vydobyté místo, vytříbený styl v kontrastu s nevyhnutelnosti muset místo opustit.
HD video: 5:54min Kamera, střih a postprodukce: Dominik Žižka
Herci: Evženie Pfeifferová, Jan Pfeiffer a Jan Pfeiffer (nejmladší), Jan Nízký, Iveta Jiřičková, Jiří Novotný
Režie: Pavel Kubesa
Použitá hudba: Piano Sonata no. 10 in G, Op. 14 no. 2″ Ludwig van Beethoven
Masky: Iveta Jiřičková
text: Evženie Pfeifferová, Jan Pfeiffer
hlas: Evženie Pfeifferová
12. červenec v 19:00–21:20
Vernisáž 12.7.2018
Výstava 13.7 – 3.8.2018
Clam-Gallasův palác, Husova 20, Praha 1
Zúčastněni umělci: Jan Pfeiffer, David Možný, Daniela Baráčková, Daniel Tollady a ateliér Intermedií FAVU VUT pod vedením Pavla Sterce
Kurátorka výstavy: Elis Unique
Architekt výstavy: Miloš Marek
Název výstavy používá pojmu skanzen, kterým byla původně označována muzea pod otevřeným nebem. V daném slovním spojení však vypovídá o daleko citlivějším a přitom pejorativním označení atraktivních historických částí měst, která byla nadměrným přílivem turistů zbavena autentického života a přeměněna na inscenované kulisy pro návštěvníky. Je to „neviditelná všemohoucí ruka“ volného trhu, která diriguje vystěhovávání rezidentů a mizení místních obchůdků, které jsou nahrazeny projekty luxusní spotřeby a řadou obchodů se suvenýry, lačnící po kýči zfalšované tradiční tvorby. Tento fenomén nezbytně vede k proměně funkce těchto městských lokalit, z nichž se stávají jednodimenzionální atrakce připomínající pouťový provoz.
V zájmu prezentace a maximálního komerčního využití v rámci cestovního ruchu se z některých kulturních památek stávají mumifikované „idoly“ díky přehnané a někdy až nesmyslné ochraně, zatímco jiná unikátní díla architektury a objekty, jež leží mimo turistické pásmo, jsou bez sebemenšího váhaní odsouzeny městskými úředníky k demolici.
Hlubší vhled do problematiky vlivu cestovního ruchu na městskou krajinu přináší Boris Groys ve své eseji Město v éře turistické reprodukce, kde dospívá k závěru, že zatímco romantická turistika v 19. století přispívala k monumentalizaci města – pohled procházejícího turisty transformoval „dočasnost na trvalost, prchavost do nadčasovosti, efemerity do monumentality“, v postromantické éře již necestují jednotlivci, místo toho nyní opouštějí místa svého původu a kočují po celém světě nejen jednotliví lidé, ale i věci všeho druhu, znaky a obrazy odvozené od místních kultur. Redundantní architektonické a umělecké styly, politické předsudky, náboženské mýty a tradiční zvyky již nejsou nadále určeny k tomu, aby byly překračovány ve jménu univerzality, ale aby byly turisticky reprodukovány a šířeny na celém světě.
Ačkoli svobodné nomádství vnímáme jako základní civilizační hodnotu, jako způsob, jak si lidé osvojují vztah ke kultuře a tradicím různých civilizací, cestovní ruch, jenž objevoval kulturní rozdíly a lokální identity, jimiž popohání hledání estetických zážitků, se mezitím přesunul na novou úroveň. Současná podoba globálního cestovně-zábavního průmyslu přepisuje vztah mezi městským ou-topos a světovou topografií. Dochází k paradoxní petrifikaci lokálních kultur a identit vedoucí k jejich homogenizaci – města se tak sobě navzájem čím dál více podobají. Jedním z důsledků takového procesu je, že skutečné diference nevznikají mezi jednotlivými městy, ale uvnitř nich. Dochází ke gentrifikaci, vytváření městských center a periferií, turistických a kulturních čtvrtí, bujení kulturních „průmyslů“, ruku v ruce s proliferací vyloučených lokalit a privatizací veřejného prostoru.