Galerie města Třince
kde: GAMPA – Galerie města Pardubic
kurátor: Tomáš Knoflíček
Zdá se, že tato parabola je dnes snad ještě aktuálnější než v době, kdy ji Tolstoj psal. Jak ale naložit se zjištěním, že pokrok neexistuje, jen nenasytnost, která nás možná v konečném důsledku přivede k zániku? A jak s tím, že není jen cesta kupředu, ale spíše v cyklických kruzích? Úvahy nad tím budou zřejmě o to bolestnější, že se s největší pravděpodobností na konci jednoho takového cyklu nacházíme.
V nastalé situaci, kdy jsme všichni byli nuceni objevovat vlastní soběstačnost, schopnost improvizace a sebeorganizace, kdy jsme museli nalézat nové cesty a postupy a učit se novým dovednostem, a kdy jsme se také museli vyrovnávat s osamocením a přijímat omezení vlastních svobod, nelze nevzpomenout na ideál všech současných romantiků i minulých osvícenců. Zdánlivá romantika, prožívaná před mnoha staletími jako neúprosná realita nás zavedla až k odkazu fiktivního hrdiny Robinsona Crusoe. Právě schopnost okamžité reakce na nastalou situaci a dlouhodobé poznávání sama sebe prostřednictvím svého okolí nám připomněla náš způsob vyrovnávání se s nově nastolenými problémy.
.
Cesty zpět jsou uzavřené, ty vpřed jsou otevřené do všech směrů, zažité vzorce procházejí zemětřesením, otevírá se nespočet možností, které byly ještě před půl rokem nemyslitelné a normalita se neustále přepisuje. Záleží, co přijmeme, kterými cestami se vydáme a jaké ponaučení si odneseme. Plní naděje hledíme vstříc nehostinné budoucnosti.
.
Vystavující umělci: Karel Adamus, David Böhm a Jiří Franta, Vladimír Havlík, Michal Kindernay, Marie Lukáčová, Magdaléna Manderlová, Milan Maur, Marian Palla, Jan Pfeiffer, Jiří Skála, Adéla Součková, Pavel Sterec
.
Kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš
Skupinová výstava Souostroví, kterou lze nyní vidět v budově bývalého obchodního domu Slezanka v Opavě pouze přes sklo výlohy, uspořádal spolek Bludný kámen na oslavu dvaceti pěti let výročí své existence. „Kurátoři se zde namísto meditace o minulosti rozhodli tematizovat přítomnost. Konkrétně jarní a vlastně i současné pandemické události, a to prostřednictvím shluku subjektivních perspektiv, které spojuje snaha o vyrovnání se s novým typem samoty, s narušením stereotypů či s neohraničeným přízrakem ohrožení,“ píše Martin Drábek.
Krok od úplného zhroucení
Před velkou skleněnou výlohou, která směřuje do vnitrobloku, stojí dvě ženy. Kouří a během občasného hovoru nepřetržitě hledí do instalace. Na objekty z výstavy Souostroví ale nijak nereagují, jako by tam ani žádné nebyly. Otočí se a znuděně odcházejí pryč od kulis, které jsou přitom tak důležité. Ve vybydlených místnostech uvnitř nenáviděné normalizační budovy Slezanka totiž momentálně spolek Bludný kámen slaví svoje dvacáté páté narozeniny. Tato opavská legenda, která vedle romanticky sentimentálního názvu disponuje především neúnavnou snahou kreativně vibrovat krok od úplného zhroucení, tady squatuje všem na očích. Legenda, která si ani na svoje narozeniny neodepře vzdorovitost. Místo „důstojné“ retrospektivní přehlídky jsou tady pod kurátorským vedením Jakuba Franka, Matěje Franka a Martina Klimeše k vidění trosečníci, samota a destrukce všeho bezpečného.
Po dlouhých dvaceti pěti letech by se jistě slušelo oběhnout si před freneticky řičícím davem čestné kolečko, a to v tempu natolik pomalém a stereotypním, aby milníky, legendy a zásluhy dostatečně vyzněly. Popravdě, jednak v tomto městě žádný řičící dav není, a to bez ohledu na momentální okolnosti, a jednak by v kontextu dosavadních metod práce spolku podobný typ výstavy nedával žádný smysl. Kurátoři se tak namísto meditace o minulosti rozhodli tematizovat přítomnost. Konkrétně jarní a vlastně i současné pandemické události, a to prostřednictvím shluku subjektivních perspektiv, které spojuje snaha o vyrovnání se s novým typem samoty, s narušením stereotypů či s neohraničeným přízrakem ohrožení.
Téma a ani způsob, jakým je kurátory v Opavě realizováno, není v bublině současného uměleckého provozu něčím, co by překračovalo momentální normu. Spíše ji se samozřejmou elegancí a důsledností naplňuje. Instalace se infiltrovala do prostor s unaveně dystopickou atmosférou a specifickou historickou stopou, které intenzivně vstupují do veřejného prostoru města. Divák je tady konfrontován s důsledky fenoménu, který momentálně razantně mění naše životy a nad kterým nemáme téměř žádnou kontrolu. Použita jsou k tomu díla umělců, které často nespojuje ani způsob práce, ani médium a ani věk, v určitém životním okamžiku se ale setkali s celoplanetárním druhem ohrožení (pandemie, environmentální krize). Z hlediska provedení je tady zkrátka všechno tak, jak má být.
V textu k výstavě se mimo jiné uvádí následující: „Vybrali jsme díla, která jsou vyprávěními záměrných trosečníků (…) Podávají zprávy z cest, prozkoumávají a mapují, odpočítávají uplynulý čas, objevují vlastní rituály a vytváří si soukromé mytologie, prožívají samotu a vyprávějí o ní.“ Vedle sebe tady tak leží mapy Jana Pfeiffera a Větrné básně Karla Adamuse, v separátním prostoru se ve smyčce přehrává utopické vyprávění Marie Lukáčové a za rohem je kresbou dokumentována cesta za sluncem Milana Maura. Rituální prostěradla Adély Součkové visí hned vedle hromady tyčí, které tady zbyly z akce Distantní kontakt Vladimíra Havlíka, fotografie ze Stanice pro výzkum sněžné slepoty Pavla Sterce jsou pak spolu s oblečením umístěny na věšáky hned vedle fotografické série Žánry každodennosti Jiřího Skály. A konečně také práce Michala Kindernaye, Magdalény Manderlové, Mariana Pally či Davida Böhma a Jiřího Franty dokládají, s jakou mírou diverzity se kurátoři rozhodli pracovat.
Výstavy podobného tematického zaměření se v posledních měsících v galeriích současného umění rodí jako houby po dešti a opavský projekt je tak prostě jenom dalším v řadě. Bude to znít jako to nejnudnější klišé, ale to, co výstavu Souostroví od podobných projektů odlišuje, je fakt, že se koná v Opavě a že ji vytvořil spolek Bludný kámen. Kurátoři totiž dokázali organismus instalace designovat takovým způsobem, že i když se primárně vztahuje k současné pandemické situaci, je její významová struktura natolik propustná a ochotná se pod nátlakem modifikovat, že výsledná nestabilita umožňuje produkovat obrazy a ustavovat kontexty, které mají s původně vymezeným tematickým rámcem jen málo společného.
Ve změti bizarních strategií, jimiž se jednotliví umělci snaží vyrovnat se situací, která je opakovaně překračuje, se totiž dříve či později jako jednotící princip objeví figura samotného Bludného kamene. Rozpadající se a nechtěná normalizační architektura obchodního domu Slezanka, kde se po dobu oslav jako parazit zabydlela, totiž autenticky zrcadlí způsob jejího života. Často vstupující na území cizího a nervózně našlapující krok od úplného zhroucení. V napětí, s hyperaktivní kreativitou a ve smutném tichu, kterému téměř nikdo nepřihlíží. Přesto znovu a znovu produkující bizarní entity, kterými si dočasně materializuje obraz smyslu svého života. Celá instalace je tak nakonec především metaforickým vyprávěním o tom, jaké to je, distribuovat v malém městě uměleckou produkci, která tak úplně nepotvrzuje lokální představu o přijatelné normě. Jaké to je, pracovat po dlouhá léta s velmi omezenými finančními prostředky, s minimálním prostorovým, materiálním a diváckým zázemím. A protože život je momentálně nemilosrdný, a to i přesto, že zrovna slavíte narozeniny, byla výstava Souostroví v důsledku vládních opatření týden po vernisáži uzavřena. Autisticky si levitující uprostřed Opavy, pozorovatelná jako nějaký ohrožený druh už pouze přes sklo, se může uklidňovat snad jedině tím, že v tom na světě není sama. Tak všechno nejlepší.
Karel Adamus, David Böhm a Jiří Franta, Vladimír Havlík, Michal Kindernay, Marie Lukáčová, Magdaléna Manderlová, Milan Maur, Marian Palla, Jan Pfeiffer, Jiří Skála, Adéla Součková, Pavel Sterec / Souostroví / kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš / Slezanka / Opava / 26. 9. – 1. 11. 2020
Galerie H, Kostelec nad Černými lesy
opening 12. 9. 2020 10:00 Church of Saint John the Baptist
zahájení 12. září 2020, 10:00 v kostele sv. Jana Křtitele
Výstavu je možno navštívit do 4. 10. 2020
pátek, sobota, neděle od 10:00 do 17:00
instalace v Galerii H
https://www.jcted.cz/v-tyne-zacala-vystava-expo-2020-unikatem-je-hackovane-telo-i-se-vsemi-organy/
foto: Miroslav Bžoch
foto: Miroslav Bžoch
DISTANT NATURE
Artists: Jiří Černický (CZ), Anton Čierny (SK), Josef Dabernig (AT), Endre Koronczi (HU), Oto Hudec (SK), Richard Kitta (SK), Šárka Koudelová (CZ), Zuzana Križalkovičová (SK), Jan Pfeiffer (CZ), Plateauresidue (SI), Dejan Radovanovic (RS), Oliver Ressler (AT), Pavla Sceranková (CZ), Svetlana Spirina (RU), Magda Tothova (DE), Moira Zoitl & Sajan Mani (AT, IN), Vanessa White (AU)
Curator: Katarína Balúnová
The selection of more than 20 international art videos and films from 17 artists will be presented gradually, each with a span of several days, from June 5th to August 3rd, 2020. The screening directed to the public space will take place simultaneously in Knoll Galerie Wien, Fotograf Gallery Prague and MAO / DIG in K13 – Kasarne Kulturpark Košice. What is our relationship to nature? The concept of nature is notoriously equivocal, the return to nature in many aspects problematic and the questions of how to widely protect the nature from us, who are part of it, not easy to be answered. Reinterpretation and reconstruction of our relationship to nature is related to economic, social, political and cultural changes over time. In a much cited essay on the historical roots of the environmental crisis, historian Lynn White argued that the main strands of Judeo-Christian thinking had encouraged the overexploitation of nature by maintaining the superiority of humans over all other forms of life on earth, and by depicting all of nature as created for the use of humans. The contemporary discovery of nature’s perishability follows the modern collapse of western metaphysics. Although potentially liberating this modern discovery simultaneously invites doubt about our societies’ normative frameworks. The current tendency is rather to seek symbiosis with nature than domination and control. Criticism of dominance over nature and / or the (negative) impact of socio-political and technological development on the environment is included in the works of the artists Anton Čierny, Endre Koronczi, Oto Hudec, Plateauresidue, Oliver Ressler and Magda Tothova, while the artists Jiří Černický, Richard Kitta, Jan Pfeiffer and Dejan Radovanovic record this impact without valuating the situation. The artists Pavla Sceranková and Moira Zoitl & Sajan Mani deal with the impact of man on nature through the labour, what can be gardening as a relaxing weekend activity, as well as the transhistorical question of possession / dispossession of land. An important part of the search and the establishing a relationship with the nature can be a corporal experience, from physical contact to immersion in nature. The artists Josef Dabernig, Šárka Koudelová, Zuzana Križalkovičová, Svetlana Spirina and Vanessa White depict body and nature in their works with different approaches, from a documentary record to an intimate statement.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123096165-artmix/220562229000003/video/758417
Galerie NoD
DIVOCe!
Kolektiv autorů
Koncepce: Pavel Kubesa
8. 4. 2020 – ??. ??. ????
—
Archiv, mapa a model: možnosti umění v karanténě
Příchod pandemie COVID-19 proměnil (dočasně či trvale) povahu globální situace, stanovil nová nejistá území a překreslil hranice – ať už geografické, geopolitické či sociální, také však i hranice zkušenostní. Transformovaná perspektiva reorganizovala každodenní život v celé šíři horizontu civilizace 21. století. Nesčetné množství reakcí, vizí a iniciativ vyprofilovalo společnost jako členitý terén – někdy lucidně prohlédnutelný, občas zas obskurně temný –, který danou „krizi“ překlenuje různými, ať už vespolnými, či soukromými, strategiemi. Mimo rámec lidskoprávní – nároku na život a zdraví –, jednotícím jmenovatelem často rozličných návodů, postojů a praxí vypořádávání se s pandemickým kontextem se stává snaha vyhnout se jakkoli pojímané stagnaci. Stagnace industriální, ekonomická, intelektuální či spirituální je totiž zapovězeným řečištěm v obraze budoucnosti „Světa COVID-19“.
Projekt DIVOCe! je tak reakcí na eventuální stagnaci umělecké produkce a prezentace v institucionálním smyslu. Otevřený kurátorský koncept, vycházející z principu skupinového, „zřetězeného“ kurátorování, testuje jak adaptabilitu klasického formátu umělecké výstavy v novém společenském režimu, tak i schopnost umělecké scény nově nastavenou sadu limitů a podmínek absorbovat do systému uměleckého jazyka. Proměnu „pravidel hry“ proto chápeme jako příležitost znovu prozkoumat roli umělecké tvorby a praxe coby archivu, mapy a modelu zároveň.
(Pavel Kubesa)
Koláže pro video vznikly deníkovou formou v prvních dnech Pandemie. Hlavní dojem z nastalé doby byl potřeba transformace na všech frontách – zažitých postupů, jak venku tak uvnitř, ve společnosti i v rodině. Vzniklé koláže jsou propojeny z hlasem a tváří starého muže – krejčího. Návod jak si ušít nový padnoucí oblek pro novou dobu.
recenze:
https://www.idnes.cz/kultura/vytvarne-umeni/umeni-koronavirus-retezova-reakce-galere-nod-u.A200427_114113_vytvarne-umeni_kiz
Něco víme, něco hledáme
https://www.umprum.cz/web/cs/galerie-207/jan-pfeiffer-neco-vime-neco-hledame-9524
Vernisáž výstavy v úterý 10. 3. 2020 v Galerii 207, Ateliér Intermediální konfrontace č. 207, UMPRUM, od 17:30
Prezentace autora, komentovaná prohlídka a ukončení výstavy v úterý 17. 3. 2020 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10
Trvání výstavy od 11. do 17. 3. 2020
Na druhé výstavě Galerie 207 v letním semestru akademického roku 2019/ 2020 se nám představí Jan Pfeiffer, který se etabloval jako umělec pracující s rozlišnými formáty vytváření komplexních znakových situací, které tematizují různé významové kontexty.
Jan Pfeiffer se etabloval jako umělec pracující s rozlišnými formáty vytváření komplexních znakových situací, které tematizují různé významové kontexty. Jeho práce jsou naplněny historickými, mytologickými, náboženskými či kulturními konotacemi jak konkrétních či imaginárních míst, tak ryze abstraktních, až antropologických a archetypálních motivů. Pfeifferovo vizuální tvarosloví rozpracovává významotvorné možnosti sad základních geometrických tvarů a rozvíjí je směrem k jejich širšímu interpretačnímu potenciálu a dramatizaci symbolických narativů. Společným jmenovatelem Pfeifferových prací je určitá sdílená, charakteristická nálada, zvnějšněná osobní citlivost, která determinuje povahu a jazyk zpracování jednotlivých témat. Pfeifferovy příběhy tak navozují pocit jakoby jemného a zároveň pevného stisku ruky, doteku hraničícího s pohlazením a hnětením (sochařské či divácké) hmoty zároveň.
Pavel Kubesa