Myšlenkovým základem pro tento výstavní koncept se stala úvaha nad aktem navracení se k minulosti, znovuobjevování a otevírání již zpracovaných témat a jejich rozdílná forma interpretace. Výstava tak přináší divákovi umělecká díla, která jsou nenásilně rozdělena do čtyř tematických okruhů: rekonstrukce společenského povědomí, rekonstrukce jako reakce na umělecké dílo, rekonstrukce spojená s místem a rekonstrukce osobní vzpomínky.
Vystavují:
Jana Babincová, Petr Dub, Marta Fišerová, Lukáš Jasanský & Martin Polák, Martin Kuriš, Ivana Lomová, Lukáš Machalický, Ján Mančuška, Jiří Petrbok, Jan Pfeiffer, Markéta Rampouchová, Dana Sahánková, Michal Sedlák, Martin Šárovec, Mark Ther, Tereza Voříšková
.
.
.
.
Jan Pfeiffer používá tužkovou gumovanou animaci, povětšinou jako nástroj k rozpohybování předmětů a věci, které se nehýbají čí hýbat ani nemohou, posouvá a přestavuje domy, mění podoby cest. V jeho animacích pozorované předměty vznikají, proměňují se a zanikají. Technika tužkové animované kresby umožnujě přirozenou nepřerušovanou tvorbu, záznam probíhá souběžně, nenápadně. Během dílny vznikne kolektivní tužková animace – podle principu Open formy – akce reakce.
GALERIE EMILA FILLY /
Postkonceptuální přesahy v české kresbě
Vystavující umělci: Conrad Armstrong, Aneta Bendáková, David Böhm & Jiří Franta, Nikola Čulík, Michal Drozen,
Petr Dub, Mira Gáberová, Pavla Gajdošíková, Daniel Hanzlík, Miroslav Hašek, Petra Herotová, Markéta Hlinovská, Markéta Jáchimová, Jan Nálevka, Libor Novotný, Jan Pfeiffer, Dana Sahánková, Matěj Smetana, Adéla Součková, Magdalena Stanová
Kurátorka výstavy: Lenka Sýkorová
Koncept výstavy: Eva Mráziková a Lenka Sýkorová
Vernisáž doplní performance Adély Součkové a Františky Lachmanové z cyklu Ženské práce, performance Miry Gáberové, Kurace 3 od Michala Drozena a Art souboj Anety Bendákové.
Výstava potrvá do 18. 4. 2014
Armaturka je otevřena út-pá 10-18h, so 13-17h. Středa s volným vstupem.
bus 9,17 – Sigma; 27 – Tesla
Jateční 49, Ústí n/Labem
.
17.00 GALERIE 35, Institut Français de Prague
19.00 GALERIE MEETFACTORY
Lara Almarcegui (ES), Daniela Baráčková (CZ), The Bells Angels: Simon Bernheim & Julien Sirjacq (FR), Louidgi Beltrame (FR), Émilie Benoist (FR), Nathalie Brevet_Hughes Rochette (FR), Wojtek Doroszuk (PL), Barbora Klímová & guests Josef Daněk, Blahoslav Rozbořil (CZ), Djamel Kokene (FR), Svätopluk Mikyta (SK), Jarmila Mitríková & Dávid Demjanovič (SK), Michal Moravčík (SK), Nicolas Moulin (FR), Florian Neufeldt (DE), Markéta Othová (CZ), Jan Pfeiffer (CZ), Jiří Poláček (CZ), Florian Pugnaire & David Raffini (FR), Nikolai von Rosen (DE), Christophe Sarlin (FR), Pavla Sceranková (CZ/SK), Dušan Šimánek (CZ), Valentin Souquet (FR), Eric Stephany (FR), Fritz Stolberg (DE), Ivan Svoboda (CZ), Adam Vačkář (CZ), Jaro Varga (SK), Sergio Verastegui (PE)
Kurátor: Jean-Marc Avrilla
17.00 GALERIE 35, Institut français de Prague
19.00 GALERIE MEETFACTORY
Ve snu snícího se sen probudil….
J.-L. Borges
Francouzský kurátor a kritik Jean-Marc Avrilla připravil pro Galerii MeetFactory a Galerii 35 v prostorách Francouzského institutu v Praze rozsáhlý výstavní projekt, který navazuje na jeho rezidenční pobyt v MeetFactory v roce 2012. Výstava mapuje téma zříceniny v současném umění napříč rozdílnými generačními přístupy i uměleckými prostředky, v díle více než třicítky mezinárodních autorů.
Projekt sestává z dvou nezávislých a zároveň komunikujících celků. V Galerii 35 bude představen výběr fotografií a videí českých a slovenských umělců od osmdesátých let do současnosti. Tato díla pracují s povrchovým zdáním věcí, zkoumají jejich proměny v čase a jejich pomíjivost. Nejde tu o melancholii, ale o poezii jednoduchosti a bezprostřednosti, která paradoxně ilustruje hloubku dějin. Druhá část výstavy proběhne v Galerii MeetFactory a představí díla evropských či v Evropě žijících autorů. Vybraná díla či site-specific instalace analyzují téma zřícenin či trosek z pohledu autorů, kteří o nich uvažují v kontextu současného globalizovaného světa. Výstava přivádí k zamyšlení nad způsoby zobrazování, nad komplexitou soudobého náhledu na odkazy k minulosti a zapomnění, nad odlišnostmi přístupů k evropským dějinám. Současně výstava předkládá nutnost znovu se zamyslet nad mnohovrstevnatostí moderního světa, jeho dějinami a obrazem, jenž byl zejména v posledních dekádách stále zřetelněji formován uměleckým, historiografickým a antropoligickým vnímáním neevropských národů.
S laskavou podporou Francouzského institutu, Francouzského insitutu v Praze a Goethe-Institutu.
//
A dream woke up in the dreamer’s dream…
J. L. Borges
Jean-Marc Avrilla, French curator and art critic, prepared a large exhibition project for the MeetFactory and Gallery 35 on the premises of the French Institute Prague. It is a follow-up to his residential stay at MeetFactory in 2012.The exhibition is mapping the topic of ruins in contemporary art across a variety of generational approaches and artistic means, in the work of more than thirty international artists.
The project consists of two independent and yet communicating units. In Gallery 35, a choice of photographs and videos by Czech and Slovak artists will be presented, from the 1980s to the present. These works make use of the phenomena of appearances, their changes in time and their transience. It’s not about melancholy, but rather the poetry of simple and immediate things, that paradoxically illustrate the depths of history. The other part of the exhibition is taking place at the MeetFactory Gallery and will introduce works of European or Europe-based artists. The selected works or site-specific installations analyze the subject of ruins or debris from their authors’ viewpoint, being considered within the context of the contemporary globalized world. The exhibition intends to provoke thinking about the ways of depiction, the complexity of contemporary views of references to the past and oblivion, and about the different possible approaches to European history. At the same time, the exhibition suggests the necessity of reconsidering the multiple layers of the modern world, its history and the way we see it, which has been, especially in the last few decades, ever more apparently formed by the artistic, historiographical and anthropological interpretation done by the non-European nations.
Presented with the kind support of the French Institute, the French Institute in Prague, and the Goethe Institute
http://artycok.tv/lang/cs-cz/25235/stavebni-praceconstructive-work
.
.
.
Stavební práce
Otisk boty, známka přítomnosti člověka, lidského činění, pohybu, růstu, nebo také pozvolného úpadku. Jsme opět na začátku, jsme na stavbě, v čase před položením základního kamene. Jaká je jeho podoba, tvar a jaký využitý materiál? Jedním ze základních předpokladů jakékoliv stavby je stabilita. Jak, ale docílit dlouhodobé stálosti vazeb? Prvním logickým krokem, zdá se být ohledání prostoru stavby – porozumění jeho (geologických) vlastností, nahlédnutí do charakteristiky místa, do jeho historie a lidské zkušenosti, která té současné předcházela. Mužská figura přechází z pozice do pozice. Za pomoci eurytmické abecedy píše slovo „základ“. Silná záře světel nám napomáhá ke zhodnocení situace. Umožňuje konfrontovat se s ruinami minulosti. Odhaluje nefunkční vazby, jež započaly začátek konce jednoho cyklu a determinovaly zrod dalšího začátku.
Formální východiska stavby jsou jen jedním z aspektů dlouhodobě stabilní budovy. Její zatížení se vždy odvíjí od funkce a využití, které je podmíněno předem určeným smyslem, směřováním a naplněním. Veřejné budovy, která je také „budovou naší“, se potýkají se stále se zrychlující dynamikou pohybu. Stálost společenských vazeb a tedy i funkce místa je podrobována nekonečné sérii proměn. Cykly nových začátků se zkracují – jsou méně hmatatelné. V procesu neutuchající transformace, zdá se být symbolická váha základního kamene stále důležitější. I přes svůj výsostně symbolický rozměr, je základní kámen odkazem k podstatě, ke smyslu a důvodu proč teď, tady, proč zítra a proč pozítří. Základní kámen je referenčním bodem. Dává nám pocit stability a vědomí, že je na čem stavět, a že i přes „dynamické klima“, ve kterém se dnes nalézáme, je zde garant nosných prvků stavby. Jen tak se totiž fotografie bílého plátna může proměnit v živou projekční plochy s novými obrazci a estetizovaná šlápota v opravdovou stopu po špinavé botě, jež zcela evidentně zná cíl a smysl svého směřování.
Výstava Stavební práce je metaforickým prostorem a procesem nového začátku. Začátku, jež se zrodil z pochybností o setrvačnosti reality společenských perspektiv, ale také z pochybností uměleckého výrazu, jeho možností a smyslu tuto realitu reprezentovat či jinak reflektovat. Výstavu a úlohu každého z autorů, lze vnímat ve dvou rovinách – ve dvou fázích příběhu, kdy každý naplňuje jednu z jeho částí. Zatímco ve fotografii zakotvené dílo Radka Brousila, tématizuje proces introspekce, rozkladu a dekonstrukce – aspektů nutných pro docílení nové stability a sensibility média, dílo Jana Pfeiffera, jehož tvorba se dlouhodobě zabývá zkoumáním prostoru společenského rámce a zdánlivě neviditelnými mechanismy jeho fungování, se soustředí na jeho druhou fázi. Pfeiffer tématizuje proces stavby. Nejde však jen o první kroky architektů a inženýrů, ale také o lidské hledisko, kolektivní charakter a historické referenční body, jež jsou neoddělitelnou součástí nových začátků a strukturou jakéhokoliv základního kamene.
Stavební práce je rozmluvou o smyslu a podstatě současné společnosti, současného světa, bytí ale také umění, které je jedním z jeho produktů. Stavební práce je dekonstrukcí i konstrukcí zároveň, je hrubou stavbou umělecko – společenských perspektiv a otevřeným prostorem pro časově neomezené začátky.
Markéta Stará
.
Historicky první procházku po Měsíci absolvovali američtí astronauti Neil Armstrong a Buzz Aldrin 21. května 1969. Zhruba dvě půl hodiny strávili vztyčováním vlajky, fotografováním, instalovaním vědeckých zařízení, zbíráním kamenů a dalších vzorků.
Centrální prvek instalace tvoří velký, černý monolit se schématem celé expedice okolo lunárního modulu Eagle přenesený na povrch Země. Fotografie naproti zachycuje autora, který celou cestu podrobně změřil a absolvoval na parkovišti před svým bytem. Je fascinující, že tak přelomová událost pro lidstvo měla tak malý rozměr – plocha, na které se expedice odehrála, měla totiž rozlohu pouze 63 x 40 metrů.
Pozadí instalace tvoří fotografie ženy, která sa klene na dřevěné konstrukci. Vizuálně evokuje bohyňi Nut ze staroegyptské mytologie, která byla zobrazovaná jako žena napnutá na špičkách prstů nohou i rukou s tělem pokrytým hvězdami. Zosobňovala nebesa, ochraňovala mrtvé a byla považovaná za obranou bariéru mezi silami chaosu a pořádkem kosmu. Je zajímavé, že človek měl od nepaměti potřebu transponovat neuchopitelnou rozlehlost vesmíru do lidské míry.
Omar Mirza
.
http://artycok.tv/lang/cs-cz/24666/skusime-cez-vesmirwell-try-space
http://nitrianskagaleria.sk/event/skusime-to-cez-vesmir/
.
.
Výstava Pokoj pro služku / Izba pre slúžku je projektom dvoch českých umelcov, Markéty Magidovej a Jana Pfeiffera. Mladí autori pripravili pre priestor Galérie mladých v Nitre sériu diel, ktoré vznikli vo vzájomnom dialógu. Východiskom realizácie Markéty Magidovej a Jana Pfeiffera je analýza sociálnych a priestorových hraníc, a to z pohľadu subjektu, ako aj z pohľadu spoločenského celku. Ústredným motívom je mocenský vzťah, vyjadrený prostredníctvom existencie slúžkovskej izby a jej umiestnenia v dispozícii meštianskeho domu. Site-specific projekt, vytvorený pre Galériu mladých v Nitre, je založený na vyjadrení protikladov podradenosti a nadradenosti. Výstavný priestor je rozdelený na dve protikladné časti: prvá miestnosť je tmavá, priestorovo prázdna, odkazujúca na priestory obývané služobníctvom, druhá svetlá, majestátna, s trónom ako symbolom moci, reprezentuje prevahu, nadriadenosť. Obe miestnosti prepája oblúkovitá membrána, ktorá zhmotňuje, avšak i necháva priepustnými neviditeľné spoločenské bariéry.
Izba pre slúžku je zástupným príkladom mnohých ďalších situácií sociálnej izolácie. Rola slúžky v rodine bola ambivalentná, podobne ako dispozícia jej izbičky. Mala sa starať o pohodlie rodiny, mala byť stále nápomocná, ale zároveň nesmela narušovať jej život. Rozmery izby pre slúžku bývajú čo najmenšej možnej veľkosti. Tieto izby, často schované v priestoroch bytu na spôsob apendixu, dostali v súčasnom období ďalší význam: mnohokrát bývajú prenajaté študentom a mladým ľuďom pracujúcim mimo svojho bydliska. I v tomto prípade presakuje do medziľudských vzťahov akt závislosti či podriadenosti. Sociálne hranice vo vnútri spoločnosti fungujú veľmi podobne ako v rodine so slúžkou, a aj urbanistické usporiadanie miest vyjadruje danú spoločenskú hierarchiu. Rôzne spoločnosti majú rôzne typy spoločenských poriadkov a viditeľných i neviditeľných hraníc. Nemožnosť niektoré z nich prekročiť sa prekonáva v predstavách, v možnosti prekrútiť alebo prelomiť danú skutočnosť. Projekt je teda i pojednaním o rôznych podobách medziľudských vzťahov.
Výstava pozostáva zo samostatných i spoločných diel, fotografií a objektov oboch autorov v komplexnej inštalácii. Jan Pfeiffer, ktorý pracuje zvyčajne s architektonickými prvkami priestoru a rôznymi symbolmi, sa zameral predovšetkým na mocenské pozície, ktoré udávajú pravidlá. Markéta Magidová vo svojej tvorbe narába s jazykom a literárnymi odkazmi, ako aj s priestorovými inštaláciami, sa vo výstavnom projekte zamerala na rôzne deformácie vytvárané z pohľadu podriadených. Zhmotňujú určité spoločenské pravidlá, ktoré by si slúžiaci priali porušiť a zmeniť.
Projekt odhaľuje nasledujúce paradoxy: 1) pozícia vo vnútri a zároveň jasné vyčlenenie, 2) percepčná a mediálna neistota a zároveň stabilita (sociálnych) hraníc a architektonických dispozícií, 3) deformácie plochy a priestoru: z predstáv vzniká nová skutočnosť.
Lýdia Pribišová
.
.
The exhibition A Maid’s Room is a project of two Czech artists: Markéta Magidová and Jan Pfeiffer. As a result of their mutual dialogue, the young artists prepared a series of artworks for the premises of the Youth Gallery in Nitra.
The starting point for Markéta Magidová and Jan Pfeiffer is the analysis of social and spatial borders, from the perspective of the subject as well as from the point of view of the whole society. The central motive is the power relation represented by a maid’s room and its location in the townsman house. The site-specific project created for the Youth Gallery in Nitra is based on the contradiction of submission and dominance.
The exhibition space is divided into two contradictory parts: the first room is dark, spatially empty, referring to the space usually inhabited by servants; the second one is bright, grandiose, with the throne as a symbol of power – it represents dominance, superiority. Both rooms are linked by an arched membrane materializing the social barriers and yet letting invisible social borders to be permeable.
A maid’s room is a representative example of many other situations of social isolation. The role of a maid in a family was ambivalent, in the same way as the disposition of her tiny room. The maid was responsible for the family comfort, her role was to be helpful, but at the same time she was forbidden to disturb the family life. The maid’s room dimensions are the smallest possible. These rooms, often hidden in the premises of the apartment as its appendix, have acquired another meaning at present: they are often rented to students and young people working far from their home. It is also in this case that the act of dependency or submission comes into play. Social barriers inside the society function like in the family with a maid, and also the urban city design expresses given social hierarchy. Various societies have various types of social orders and visible or invisible borders. The impossibility to cross some of them can be overcome in the mind, in the possibility to turn over or break through the given reality. The project is then a discourse about multiple facets of interpersonal relationships.
The exhibition consists of solo and joint projects – artworks, photographs and objects created by both artists situated in a complex installation. Jan Pfeiffer, who usually works with architectural space elements and various symbols, focused mostly on power positions that stipulate rules. Markéta Magidová works with language and literary references as well as with spatial installations. She focused on various deformations created from the perspective of the subordinates. Her works materialize certain social rules that the subordinates would wish to alter and change.
The project reveals following paradoxes: 1/ the position within and at the same time clear separation, 2/ the perception and media uncertainty and at the same time stability of (social) borders and architectural dispositions, 3/ deformation of surface and space: a new reality is born out of imagination.
http://nitrianskagaleria.sk/event/pokoj-pro-sluzku-izba-pre-sluzku/