Architektonické řešení výstavy v Domě umění se přímo inspiruje tématem tektoniky paměti. Architekt Jan Pfeiffer jej vnímá jako situaci, kdy se noří do prostoru vzpomínek a po té se opět navrací, vystupuje do času přítomného. Proto je i výška vestavěných dvou stěn / objektů vzestupná, po dosažení centrálního prostoru klesající a v závěru diváka opouští. Koncepce půdorysu vychází z druhého inspiračního zdroje: na plán galerie je umístěn jeden z Rorschachových znaků, jeho osová symetrie koresponduje se symetrií prostoru. Obvodové linky znaku jsou následně použity jako volná inspirace pro tvarosloví stěn.