V nastalé situaci, kdy jsme všichni byli nuceni objevovat vlastní soběstačnost, schopnost improvizace a sebeorganizace, kdy jsme museli nalézat nové cesty a postupy a učit se novým dovednostem, a kdy jsme se také museli vyrovnávat s osamocením a přijímat omezení vlastních svobod, nelze nevzpomenout na ideál všech současných romantiků i minulých osvícenců. Zdánlivá romantika, prožívaná před mnoha staletími jako neúprosná realita nás zavedla až k odkazu fiktivního hrdiny Robinsona Crusoe. Právě schopnost okamžité reakce na nastalou situaci a dlouhodobé poznávání sama sebe prostřednictvím svého okolí nám připomněla náš způsob vyrovnávání se s nově nastolenými problémy.
.
Cesty zpět jsou uzavřené, ty vpřed jsou otevřené do všech směrů, zažité vzorce procházejí zemětřesením, otevírá se nespočet možností, které byly ještě před půl rokem nemyslitelné a normalita se neustále přepisuje. Záleží, co přijmeme, kterými cestami se vydáme a jaké ponaučení si odneseme. Plní naděje hledíme vstříc nehostinné budoucnosti.
.
Vystavující umělci: Karel Adamus, David Böhm a Jiří Franta, Vladimír Havlík, Michal Kindernay, Marie Lukáčová, Magdaléna Manderlová, Milan Maur, Marian Palla, Jan Pfeiffer, Jiří Skála, Adéla Součková, Pavel Sterec
.
Kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš
Skupinová výstava Souostroví, kterou lze nyní vidět v budově bývalého obchodního domu Slezanka v Opavě pouze přes sklo výlohy, uspořádal spolek Bludný kámen na oslavu dvaceti pěti let výročí své existence. „Kurátoři se zde namísto meditace o minulosti rozhodli tematizovat přítomnost. Konkrétně jarní a vlastně i současné pandemické události, a to prostřednictvím shluku subjektivních perspektiv, které spojuje snaha o vyrovnání se s novým typem samoty, s narušením stereotypů či s neohraničeným přízrakem ohrožení,“ píše Martin Drábek.
Krok od úplného zhroucení
Před velkou skleněnou výlohou, která směřuje do vnitrobloku, stojí dvě ženy. Kouří a během občasného hovoru nepřetržitě hledí do instalace. Na objekty z výstavy Souostroví ale nijak nereagují, jako by tam ani žádné nebyly. Otočí se a znuděně odcházejí pryč od kulis, které jsou přitom tak důležité. Ve vybydlených místnostech uvnitř nenáviděné normalizační budovy Slezanka totiž momentálně spolek Bludný kámen slaví svoje dvacáté páté narozeniny. Tato opavská legenda, která vedle romanticky sentimentálního názvu disponuje především neúnavnou snahou kreativně vibrovat krok od úplného zhroucení, tady squatuje všem na očích. Legenda, která si ani na svoje narozeniny neodepře vzdorovitost. Místo „důstojné“ retrospektivní přehlídky jsou tady pod kurátorským vedením Jakuba Franka, Matěje Franka a Martina Klimeše k vidění trosečníci, samota a destrukce všeho bezpečného.
Po dlouhých dvaceti pěti letech by se jistě slušelo oběhnout si před freneticky řičícím davem čestné kolečko, a to v tempu natolik pomalém a stereotypním, aby milníky, legendy a zásluhy dostatečně vyzněly. Popravdě, jednak v tomto městě žádný řičící dav není, a to bez ohledu na momentální okolnosti, a jednak by v kontextu dosavadních metod práce spolku podobný typ výstavy nedával žádný smysl. Kurátoři se tak namísto meditace o minulosti rozhodli tematizovat přítomnost. Konkrétně jarní a vlastně i současné pandemické události, a to prostřednictvím shluku subjektivních perspektiv, které spojuje snaha o vyrovnání se s novým typem samoty, s narušením stereotypů či s neohraničeným přízrakem ohrožení.
Téma a ani způsob, jakým je kurátory v Opavě realizováno, není v bublině současného uměleckého provozu něčím, co by překračovalo momentální normu. Spíše ji se samozřejmou elegancí a důsledností naplňuje. Instalace se infiltrovala do prostor s unaveně dystopickou atmosférou a specifickou historickou stopou, které intenzivně vstupují do veřejného prostoru města. Divák je tady konfrontován s důsledky fenoménu, který momentálně razantně mění naše životy a nad kterým nemáme téměř žádnou kontrolu. Použita jsou k tomu díla umělců, které často nespojuje ani způsob práce, ani médium a ani věk, v určitém životním okamžiku se ale setkali s celoplanetárním druhem ohrožení (pandemie, environmentální krize). Z hlediska provedení je tady zkrátka všechno tak, jak má být.
V textu k výstavě se mimo jiné uvádí následující: „Vybrali jsme díla, která jsou vyprávěními záměrných trosečníků (…) Podávají zprávy z cest, prozkoumávají a mapují, odpočítávají uplynulý čas, objevují vlastní rituály a vytváří si soukromé mytologie, prožívají samotu a vyprávějí o ní.“ Vedle sebe tady tak leží mapy Jana Pfeiffera a Větrné básně Karla Adamuse, v separátním prostoru se ve smyčce přehrává utopické vyprávění Marie Lukáčové a za rohem je kresbou dokumentována cesta za sluncem Milana Maura. Rituální prostěradla Adély Součkové visí hned vedle hromady tyčí, které tady zbyly z akce Distantní kontakt Vladimíra Havlíka, fotografie ze Stanice pro výzkum sněžné slepoty Pavla Sterce jsou pak spolu s oblečením umístěny na věšáky hned vedle fotografické série Žánry každodennosti Jiřího Skály. A konečně také práce Michala Kindernaye, Magdalény Manderlové, Mariana Pally či Davida Böhma a Jiřího Franty dokládají, s jakou mírou diverzity se kurátoři rozhodli pracovat.
Výstavy podobného tematického zaměření se v posledních měsících v galeriích současného umění rodí jako houby po dešti a opavský projekt je tak prostě jenom dalším v řadě. Bude to znít jako to nejnudnější klišé, ale to, co výstavu Souostroví od podobných projektů odlišuje, je fakt, že se koná v Opavě a že ji vytvořil spolek Bludný kámen. Kurátoři totiž dokázali organismus instalace designovat takovým způsobem, že i když se primárně vztahuje k současné pandemické situaci, je její významová struktura natolik propustná a ochotná se pod nátlakem modifikovat, že výsledná nestabilita umožňuje produkovat obrazy a ustavovat kontexty, které mají s původně vymezeným tematickým rámcem jen málo společného.
Ve změti bizarních strategií, jimiž se jednotliví umělci snaží vyrovnat se situací, která je opakovaně překračuje, se totiž dříve či později jako jednotící princip objeví figura samotného Bludného kamene. Rozpadající se a nechtěná normalizační architektura obchodního domu Slezanka, kde se po dobu oslav jako parazit zabydlela, totiž autenticky zrcadlí způsob jejího života. Často vstupující na území cizího a nervózně našlapující krok od úplného zhroucení. V napětí, s hyperaktivní kreativitou a ve smutném tichu, kterému téměř nikdo nepřihlíží. Přesto znovu a znovu produkující bizarní entity, kterými si dočasně materializuje obraz smyslu svého života. Celá instalace je tak nakonec především metaforickým vyprávěním o tom, jaké to je, distribuovat v malém městě uměleckou produkci, která tak úplně nepotvrzuje lokální představu o přijatelné normě. Jaké to je, pracovat po dlouhá léta s velmi omezenými finančními prostředky, s minimálním prostorovým, materiálním a diváckým zázemím. A protože život je momentálně nemilosrdný, a to i přesto, že zrovna slavíte narozeniny, byla výstava Souostroví v důsledku vládních opatření týden po vernisáži uzavřena. Autisticky si levitující uprostřed Opavy, pozorovatelná jako nějaký ohrožený druh už pouze přes sklo, se může uklidňovat snad jedině tím, že v tom na světě není sama. Tak všechno nejlepší.
Karel Adamus, David Böhm a Jiří Franta, Vladimír Havlík, Michal Kindernay, Marie Lukáčová, Magdaléna Manderlová, Milan Maur, Marian Palla, Jan Pfeiffer, Jiří Skála, Adéla Součková, Pavel Sterec / Souostroví / kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš / Slezanka / Opava / 26. 9. – 1. 11. 2020