Urban Skanzen – Clam Gallasův palác

plakát k filmu

 

 

Krátký film (historická freska) volně vychází z příběhu pozdně barokního Clam Gallsova paláce v Praze. Hlavním tématem je opouštění obývaného místa. Zvolané historické období odkazuje na dobu kdy byl palác oblíbeným kulturním místem. Vydobyté místo, vytříbený styl v kontrastu s nevyhnutelnosti muset místo opustit.

 

HD video: 5:54min Kamera, střih a postprodukce: Dominik Žižka

Herci: Evženie Pfeifferová, Jan Pfeiffer a Jan Pfeiffer (nejmladší), Jan Nízký, Iveta Jiřičková, Jiří Novotný

Režie: Pavel Kubesa

Použitá hudba: Piano Sonata no. 10 in G, Op. 14 no. 2″ Ludwig van Beethoven

Masky: Iveta Jiřičková

text: Evženie Pfeifferová, Jan Pfeiffer

hlas: Evženie Pfeifferová

 

 

 

 

12. červenec v 19:00–21:20

Vernisáž 12.7.2018

Výstava 13.7 – 3.8.2018

Clam-Gallasův palác, Husova 20, Praha 1

Zúčastněni umělci: Jan Pfeiffer, David Možný, Daniela Baráčková, Daniel Tollady a ateliér Intermedií FAVU VUT pod vedením Pavla Sterce

Kurátorka výstavy: Elis Unique

Architekt výstavy: Miloš Marek

 

Název výstavy používá pojmu skanzen, kterým byla původně označována muzea pod otevřeným nebem. V daném slovním spojení však vypovídá o daleko citlivějším a přitom pejorativním označení atraktivních historických částí měst, která byla nadměrným přílivem turistů zbavena autentického života a přeměněna na inscenované kulisy pro návštěvníky. Je to „neviditelná všemohoucí ruka“ volného trhu, která diriguje vystěhovávání rezidentů a mizení místních obchůdků, které jsou nahrazeny projekty luxusní spotřeby a řadou obchodů se suvenýry, lačnící po kýči zfalšované tradiční tvorby. Tento fenomén nezbytně vede k proměně funkce těchto městských lokalit, z nichž se stávají jednodimenzionální atrakce připomínající pouťový provoz.
V zájmu prezentace a maximálního komerčního využití v rámci cestovního ruchu se z některých kulturních památek stávají mumifikované „idoly“ díky přehnané a někdy až nesmyslné ochraně, zatímco jiná unikátní díla architektury a objekty, jež leží mimo turistické pásmo, jsou bez sebemenšího váhaní odsouzeny městskými úředníky k demolici.

Hlubší vhled do problematiky vlivu cestovního ruchu na městskou krajinu přináší Boris Groys ve své eseji Město v éře turistické reprodukce, kde dospívá k závěru, že zatímco romantická turistika v 19. století přispívala k monumentalizaci města – pohled procházejícího turisty transformoval „dočasnost na trvalost, prchavost do nadčasovosti, efemerity do monumentality“, v postromantické éře již necestují jednotlivci, místo toho nyní opouštějí místa svého původu a kočují po celém světě nejen jednotliví lidé, ale i věci všeho druhu, znaky a obrazy odvozené od místních kultur. Redundantní architektonické a umělecké styly, politické předsudky, náboženské mýty a tradiční zvyky již nejsou nadále určeny k tomu, aby byly překračovány ve jménu univerzality, ale aby byly turisticky reprodukovány a šířeny na celém světě.

Ačkoli svobodné nomádství vnímáme jako základní civilizační hodnotu, jako způsob, jak si lidé osvojují vztah ke kultuře a tradicím různých civilizací, cestovní ruch, jenž objevoval kulturní rozdíly a lokální identity, jimiž popohání hledání estetických zážitků, se mezitím přesunul na novou úroveň. Současná podoba globálního cestovně-zábavního průmyslu přepisuje vztah mezi městským ou-topos a světovou topografií. Dochází k paradoxní petrifikaci lokálních kultur a identit vedoucí k jejich homogenizaci – města se tak sobě navzájem čím dál více podobají. Jedním z důsledků takového procesu je, že skutečné diference nevznikají mezi jednotlivými městy, ale uvnitř nich. Dochází ke gentrifikaci, vytváření městských center a periferií, turistických a kulturních čtvrtí, bujení kulturních „průmyslů“, ruku v ruce s proliferací vyloučených lokalit a privatizací veřejného prostoru.