Kukačka 7: Pravidla hry

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Děkuji, že jsi mě vyhodil II.

„Jde o rozehranou společenskou hru v troskách, směřující k situaci, kdy člověk není vítězem.”

Velkoformátový tisk kresby šachovnice pokryté rozházenými předměty, coby němými svědky právě ukončené dramatické hry a kolem rozestavěné balíky slámy. To jsou základní obrysy Pfeifferovy instalace, která v první rovině poukazuje na symbolický význam hry jako setkání a utkání protikladných sil uvnitř vyhrazeného prostoru. Sama šachovnice tradičně symbolizuje střídavý vliv všech základních dualit a komplementarit ve světě jevů: negativního a pozitivního, noci a dne, mužského a ženského prvku, času a prostoru nebo také pohybu života kolísajícího mezi dobrem a zlem či štěstím a neštěstím. Pfeiffer si také přisvojuje některé z motivů hermetické symboliky, vždy tak ale činí záměrně arbitrárně, čímž podkopává vážnost konfliktu a relativizuje jeho důsledky pro obě zúčastněné strany. Jakoby se tyto vznešené, symbolikou zatížené rekvizity dostaly do rukou někoho, kdo si stěží uvědomuje jejich skutečný význam. Někoho jako dítě, které se teprve seznamuje s obvyklou funkcí věci. V banálních kulisách obklopen balíky slámy se dopouští celé řady přehmatů a přestupků proti pravidlům. A snad právě proto, že mu mnoho věcí uniká, jeho jednání je osvobozující.

Tomáš Knoflíček

    

CZ
Ústřední téma 7. ročníku vychází z úvah nizozemského historika a teoretika kultury Johana Huizingy (1872-1945), který ve hře spatřoval původ veškeré lidské kultury. Všechny velké původní činnosti lidského společenství jsou podle něj protkány hrou. Výtvarnému umění, jako jedinému z kulturních odvětví, však statut hry upřel. Nechme stranou relevantnost tohoto tvrzení, které bylo i v době, kdy Huizinga tuto myšlenku formuloval, zjevně přezíravé vůči alespoň části avantgardních proudů meziválečného umění a směřujme spíše k tomu, zda tento „přehmat“ nějak nevyužít pro současnost. Základní premisa zní: Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než rozumnými bytostmi, neboť hra je nerozumná… Nyní jde ale o to, zdali je dostatečně nerozumné i současné angažované umění? Domníváme se, že ne vždy a ne dost, což jej nezřídka staví do role mentora, jemuž nikdo nenaslouchá. Platí, že hra může být brána vážně pouze tehdy, není-li do ní nikdo nucen. Každá hra je nejdříve a především svobodným jednáním. Hra na rozkaz přestává být hrou. Může být nanejvýš nařízenou reprodukcí hry. A z toho vycházíme i při úvahách o současném umění. Umění se zkrátka musí opět stát hrou, aby mohlo být bráno vážně. Stejně jako hra je totiž ve světě empirie a racionality nadbytečné, neboť stojí mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí – a dokonce tento proces přerušuje tím, že vytváří svůj vlastní řád. Řád, který navzdory přesvědčení mnohých – nemá nic do činění s pravdivostí ani s dobrem. Přesto je to ale řád, který je schopen do nedokonalého světa a našich zmatených životů vnášet dočasně omezenou dokonalost.

EN
The central theme of the 7th edition is defined by the motto “Rules of the Game”. We take into account thoughts of the Dutch historian and theorist of culture Johan Huizinga (1872-1945), who saw in a game the origin of the entire human culture. According to Huizinga, all fundamental activities of the human community are intertwined with game. However, to visual arts, as the only one cultural sector, was the status of the game denied. Let us put aside the relevance of this argument, which was even in the time when Huizinga formulated this idea, somewhat dismissive towards at least part of the interwar avant-garde currents. Nevertheless, let us use this “blunder” for the present times. The basic premise is: We play and know that we play, so we must be more than merely rational beings, for play is irrational… Now, what is at stake, is the question, whether equally irrational can be also socially-engaged contemporary art? We believe, it is not always the case and it is not always sufficient, which often places such art into the role of a mentor, to whom hardly anyone listens. It is true that a game can be taken seriously only if no one is forced into it. Every game is first and foremost a free negotiation. Participating in a game out of duty, ceases to be a game. The most, it can be an obligated reproduction of a game. We also depart from this belief while thinking about the contemporary art. Simply, art must become a game again in order to be taken seriously. The visual arts, just like a game, is superfluous in the world of empiricism and rationality because it stands outside the process of an immediate satisfaction of vital necessities and demands. Above that, the arts even interrupts this process by creating its own rules. These are rules which, despite the belief of many, have nothing to do with truth or good will. Yet there are rules, which are capable to bring into the imperfect world and into our confused lives a temporary limited perfection.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

This project was staged with financial support of Ministry of Culture of the Czech republic.