TRAJEKTORIE
(prosinec, 2012)
V dílech Jana Pfeiffera je čitelné ztvárnění společenské zkušenosti s městským prostorem jako vytěsněné stopy z paměti konkrétních míst (měst, uměleckých děl ad.). Není tolik důležitá materiálová podstata médií, ale spíše rezonance, kterou výsledný záznam vyvolává, podobně jako je tomu na příkladu kreseb nebo animací měst, ve kterých autor ještě nikdy nebyl nebo ani nemohl být.
Lze mluvit již o městech, kam se vracíš kvůli tvorbě nebo necháváš tuto rovinu pohybu náhodě?
Jako nejzajímavější část v rámci pohybu na vzdálená místa vnímám chvíli přípravy před samotnou cestou – předjímání toho, co dané místo přinese a co v něm pravděpodobně zažiji. Poté přichází část, kdy se představy prolínají se skutečností. S tímto principem pracuje animace Předtím, než jsem tam byl (2008). Poté následuje fáze zorientování, obsáhnutí místa, jak je tomu u videa Pozorovatel (2010). Samozřejmě se do již známých měst opětovně vracím, ale první cesta a poznání je většinou nejintenzivnější. Pokud pracuji s místy, která již znám, nemusím se v nich nutně fyzicky pohybovat, vracím se k nim v prostorových vzpomínkách.
Vedle videa či fotografie využíváš hlavně kresbu k zachycení „městské představivosti”. Sleduješ v kresbě jistou návodnost, jak zobrazit sledovaný či městský motiv nebo jde spíše o cestu k automatismu, který v kresbě a animaci hledáš?
Techniku gumované kresby jsem si osvojil především kvůli lehkosti, se kterou může vzniknout a jak přímo může zaznamenat sledované, prožívané téma. Způsob kresby si při animaci zachovává svůj rytmus, nemusí se znovu překreslovat ani měnit papír, kresba vzniká kontinuálně, oživuje ji guma a fotoaparát. V tématech, které jsem vybíral pro animování, jsem hledal prostory a objekty, jež mají jasné obrysy a vyznění. Pracoval jsem především s principem jejich konstrukce a užívání, ať už jsou to lavice v animaciSpoluúčast (2011), kdy procházím podobami parlamentních lavic napříč Evropou, nebo různé formy rozvržení města v animaci Prostorové vize (2010). V posledních animovaných pracích tuto návodnost, o které mluvíš, doplňuji spojeními, která jsou již více nereálná, jako například v animaci Zavřu oči a zvolím(2012), kde se na trůnu, lavici rozvíjí a opět zavírá vějíř.
Důležitou rovinu tvoří podoby vystavení Tvých děl – proměňuješ architekturu a design, který jsi použil ke konkrétním dílům – animacím, fotografiím, objektům?
Instalaci vnímám ve své práci jako nedílnou součást právě díky různým médiím, která používám a která se pokouším slučovat do příběhu funkčních vztahů, spojených chůzí a výstavním prostorem, pro který instalaci pokaždé specificky proměňuji. Samozřejmě některé objevené konstelace zachovám, jako například v instalaci Některé věci unikají (Drdova Gallery, 2012), kde divák nejprve procházel pod železnými oblouky, efemérní architekturou, a až za stěnou viděl proces, jak byly tyče ohnuty starým mužem. Rozvržení a propojení této práce vnímám jako směrodatné vyznění. Zároveň mě těší pokaždé výstavu doplnit či rozvinout na základě specifických charakteristik nového místa. Různé variace rovněž nastávají, pokud mám možnost práce použít vícekrát, jako například na výstavě v galerii Etc. pojmenované po animaci Spoluúčast. Animace, které vznikly v různých obdobích, jsem zde poskládal do jednoho projekčního objektu, jenž z této konstelace vytvořil v podstatě nové dílo.
Rozhovor Martina Mazance s Janem Pfeifferem