http://artycok.tv/lang/cs-cz/25235/stavebni-praceconstructive-work
.
.
.
Stavební práce
Otisk boty, známka přítomnosti člověka, lidského činění, pohybu, růstu, nebo také pozvolného úpadku. Jsme opět na začátku, jsme na stavbě, v čase před položením základního kamene. Jaká je jeho podoba, tvar a jaký využitý materiál? Jedním ze základních předpokladů jakékoliv stavby je stabilita. Jak, ale docílit dlouhodobé stálosti vazeb? Prvním logickým krokem, zdá se být ohledání prostoru stavby – porozumění jeho (geologických) vlastností, nahlédnutí do charakteristiky místa, do jeho historie a lidské zkušenosti, která té současné předcházela. Mužská figura přechází z pozice do pozice. Za pomoci eurytmické abecedy píše slovo „základ“. Silná záře světel nám napomáhá ke zhodnocení situace. Umožňuje konfrontovat se s ruinami minulosti. Odhaluje nefunkční vazby, jež započaly začátek konce jednoho cyklu a determinovaly zrod dalšího začátku.
Formální východiska stavby jsou jen jedním z aspektů dlouhodobě stabilní budovy. Její zatížení se vždy odvíjí od funkce a využití, které je podmíněno předem určeným smyslem, směřováním a naplněním. Veřejné budovy, která je také „budovou naší“, se potýkají se stále se zrychlující dynamikou pohybu. Stálost společenských vazeb a tedy i funkce místa je podrobována nekonečné sérii proměn. Cykly nových začátků se zkracují – jsou méně hmatatelné. V procesu neutuchající transformace, zdá se být symbolická váha základního kamene stále důležitější. I přes svůj výsostně symbolický rozměr, je základní kámen odkazem k podstatě, ke smyslu a důvodu proč teď, tady, proč zítra a proč pozítří. Základní kámen je referenčním bodem. Dává nám pocit stability a vědomí, že je na čem stavět, a že i přes „dynamické klima“, ve kterém se dnes nalézáme, je zde garant nosných prvků stavby. Jen tak se totiž fotografie bílého plátna může proměnit v živou projekční plochy s novými obrazci a estetizovaná šlápota v opravdovou stopu po špinavé botě, jež zcela evidentně zná cíl a smysl svého směřování.
Výstava Stavební práce je metaforickým prostorem a procesem nového začátku. Začátku, jež se zrodil z pochybností o setrvačnosti reality společenských perspektiv, ale také z pochybností uměleckého výrazu, jeho možností a smyslu tuto realitu reprezentovat či jinak reflektovat. Výstavu a úlohu každého z autorů, lze vnímat ve dvou rovinách – ve dvou fázích příběhu, kdy každý naplňuje jednu z jeho částí. Zatímco ve fotografii zakotvené dílo Radka Brousila, tématizuje proces introspekce, rozkladu a dekonstrukce – aspektů nutných pro docílení nové stability a sensibility média, dílo Jana Pfeiffera, jehož tvorba se dlouhodobě zabývá zkoumáním prostoru společenského rámce a zdánlivě neviditelnými mechanismy jeho fungování, se soustředí na jeho druhou fázi. Pfeiffer tématizuje proces stavby. Nejde však jen o první kroky architektů a inženýrů, ale také o lidské hledisko, kolektivní charakter a historické referenční body, jež jsou neoddělitelnou součástí nových začátků a strukturou jakéhokoliv základního kamene.
Stavební práce je rozmluvou o smyslu a podstatě současné společnosti, současného světa, bytí ale také umění, které je jedním z jeho produktů. Stavební práce je dekonstrukcí i konstrukcí zároveň, je hrubou stavbou umělecko – společenských perspektiv a otevřeným prostorem pro časově neomezené začátky.
Markéta Stará