ZA ZÁDY SE ROZPROSTÍRÁ TUŠENÁ KRAJINA
Mladý autor (nar. 1984) – čerstvý absolvent Ateliéru Monumentální Tvorby na AVU / pedagoga Jiřího Příhody – je zeměměřičem na volné noze. Nebo spíše laickým urbanistou, který v ruchu města hledá a zaznamenává vlastní poetické koordináty. Do prostředí zanáší kóty a značky, které nemají praktický význam, ale které přesto postihují důležité mechanizmy prožívání architektury.
Ve své diplomové práci „Uprostřed vymezení” 2011 například lapidárně poměřoval tělem neutrální prostor prázdného parkoviště. Tři videa – každé jiným způsobem – specifikují časoprostorovou dispozici místa. Člověk se tu ocitá ve funkci jakéhosi inverzního MODULORU (viz. Le Corbusierův proporční model), který do reálného místa vpisuje nové proporce.
Aktuální videoinstalace Jan Pfeiffra navazuje na práci „Kruhová Cesta” (2010). V ní diváka pomyslně obíhá figura běžce, který je promítaný do půl kruhové výseče. Nejnovější video je otázkou -úvahou o prostoru primárně ukrytému našemu pohledu.
Intimní videoprojekce pro jednoho diváka má působit jako katalyzátor představ. Světlá výseč před námi označuje standardní zorné pole člověka. V prostoru za našimi zády se odehrávají jemně naznačené děje. Průměrný lidský zorný úhel je v horizontální rovině přibližně 140°. Zorné úhly u zvěře a lidí se liší. Přirozeně se tím liší i to, jakým způsobem vnímáme svoje okolí my a jiní živí tvorové. Jan si je vědom toho, že každý máme autentickou zkušenost jen se svým vlastním tělem/vnímáním. Zkušenosti a zážitky jiných tvorů a bytostí zakoušíme zprostředkovaně.
Paradoxně, z pozice svého těla, podobně jako v Janově instalaci, vidíme lépe slepé úhly jiných lidí. Nevidíme přesně to, co a jak vidí oni, ale rozhodně přesněji než oni vidíme to, co jiní nevidí.
Jan Mančuška ve foto-performanci „Ten Druhý” (2007) naši vlastní a přesto neviděnou plochu těla označil černou barvou. Jan Pfeiffer se zaměřuje spíš na tělo ve vztahu ke krajině. Část z ní, jsme podobně jako u své kůže, nuceni přehlížet-nevidět. Můžeme se pootočit a podívat do míst za sebou. Tímto aktem nám, ale zase jenom vzniká jinde jiná slepá zóna, která se sice pohybem a časem proměňuje, ale vždy tvoří 220° našeho horizontu.
Dalším tématem Janovi animace je poukaz na rozhraní poznaného resp. nepoznaného. Objektivní vnímání okolí je v určitém slova smyslu naše vlastní konstrukce. Do viděného se vždy promítají naše vlastní představy a očekávání. Faktické vidění je vždy vyvažováno sněním. Jana zajímá, kdy a kde se z tušených kontur stávají reálné objekty. (Například v animacích „Předtím než jsem tam byl” (2008) kreslil tvary města, do kterých se teprve chystal podívat.) Poslední video instalace je obdobně jako předchozí Janovi práce, pokusem „nepojmově” postihnout terén, který jsme zvyklí prožívat především pragmaticky. Janu Pfeiffrovi se ve svých precizních úvahách k tématu vnímání, daří vytvářet až překvapivě velký prostor pro fantazii a iracionálno. Jeho silnou stránkou je právě úsporný výtvarný jazyk a extenzivní – zažívání generující výsledek.
Dušan Zahoranský