ROZHOVORY O UMĚNÍ
ROZHOVOR 21.2.2019

Projekt Metropolis ( publikace)

prezentace projektu ” Opěrné body”

Kreslená místnost /Drawn room / Studio Severka/ Opatov / Praha 12

instalace

Scéna pro slavnostní ceremoniál Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018

Foto: Peter Fabo
Ideová kresba

VALS – Lecture Series

 

VIDEO ZÁZNAM:

Fotografie:

https://www.flickr.com/photos/praguecollege/sets/72157704473359224/with/31317025967/

UTOPS ČSR / Čas pro nové utopie (?) / Spišská Nová Ves

Pohled do instalace

 Průřez / Galerie T / Hradec Králové

 

Topografie pozornosti – Zpřítomnění

Kurátoři: Lenka Sýkorová a Viktor Čech, Martina Johnová;

Umělci: Adéla Součková, Jonáš Strouhal, Andrea Mikysková, Zdeněk Svejkovský, Karim Tarakji, Josef Málek, Adéla Waldhauserová a průběžné umělecké intervence;

Architekt výstavy: Jan Pfeiffer

Grafika: Magdaléna Gurská

 

 

Výrazným současným tématem se stala duševní hygiena v prostředí, které je snad ve všech oblastech života prostoupeno digitálními technologiemi. Vedle mnoha zdravotních problémů způsobených neustálou technologickou akcelerací moderní i současné společnosti, přibyla s nástupem systematické digitalizace lidských životů a jejich propojení s virtuálními vizuálními rozhraními i řada dalších. Spolu s řadou syndromů spojených s napojením lidské pozornosti na tato interface a stejně tak s dalším roztříštěním naší pozornosti, jež už není jen neustále zkoušena větší rychlostí a množství nabízených počitků, se začal vyskytovat i fenomén potřeby „Digitální hygieny“. 

Současná výstava bude reflektovat onu dvojznačnou polohu, s níž dnes řada lidí uniká do virtuálního prostředí svých přístrojů, a která se pohybuje mezi pozitivně chápanou relaxací a problematickou imerzní prokrastinací. Živý program v průběhu několika měsíců představí obsahovou osu událostí zaměřenou na aktuální témata spojené s dnešní globální epidemií duševních nemocí a pokusí se najít způsoby, jak o nich mluvit, sdílet je a přicházet s praktickými způsoby využití volného času. 

fotograf magazin

 

 

Na monitoru se přes sebe vrství jedna čára za druhou. Dělí plochu, vytyčují horizont, nastiňují perspektivu, uzavírají prostor volné krajiny, staví kolem něj zdi. Zdi rostou, protínají je otvory oken a dveří. Prostor se otevírá do krajiny a ona jej prostupuje, aby jej nakonec pohltila a vzala si zpět to, co je její. V kresebné animaci Jana Pfeiffera Poměr vztahu (2016) jako by nám před očima ubíhal časosběrný dokument. Pláň je v něm metaforou lidské svobody, otevřená krajina symbolem volnosti.

Opodál vystupují ze tmy shluky čar. Po chvíli, kdy divák přivykne zšeřelému prostředí a upne svou pozornost na pulzující linie, začne v nich rozeznávat obrysy známých architektur. Vše přichází ze tmy (2009). Monumenty moci, centra kapitálu, půdorysy povědomých urbanistických celků.  Stavba jako koncentrovaná vůle jedince, město jako výsledek společného úsilí. Lidské úsilí a vůle formující vše, co nás obklopuje. V autorových kresbách pulzují světové metropole. Místa, která si vybavuje ve svých vzpomínkách, ale i města, která prozatím navštívil jenom ve svých představách. Touží je zažít, vrátit se na místa důvěrně známá, poznat ale také ta, jež jeho zkušenosti prozatím unikají, jak je tomu v sérii rozpohybovaných kreseb Před tím, než jsem tam byl (2008), vytvořených před plánovanou návštěvou bulharské Sofie. Přemítá v nich o tom, jaká asi je? Jak se na ní podepsala dlouhá léta v područí totalitní moci? Promítla se výrazně do její podoby? „Vzpomínám na vlakové nádraží ve Varšavě, uvažuji, jak se mu sofijské bude podobat, je stejně ohromné a betonové?“ Ptá se autor. “Jsou v Sofii zkratky vytvořené chodci, kteří si tak sami nacházejí kratší cesty v trávnících a parcích? Kolik jich je? Jak husté sítě tvoří?“ Dotýká se tak nejen prostředí města a architektury v jejich fyzické podobě, ale i skrytých struktur lidských vztahů a vizí, které se v nich zhmotňují.

Tvorbu Jana Pfeiffera prostupuje fascinace lidskými schopnostmi, ale i vědomí odvrácené (sebe)destruktivní strany našeho konání. Krajina i městský prostor se v jeho pracích nejednou mění v bitevní pole, poznamenané mocenskými zájmy, výstavbou nesmyslných bariér bránících v pohybu, umělým vytyčováním domnělých hranic. Vznikají pod dojmem míst, ale zejména měst, kde měl možnost nějaký čas pobývat a poznat jejich specifika. Uprostřed rozděleného Ramalláhu, v přesně definované mřížce Manhattanu, v dobře známé Praze, v dosud nepoznané Sofii, v exotickém Singapuru, kde během jednoho týdne vznikla pro autora netypická dvojice prací.

V krátkém videu Stavební práce (2009) zachycuje obří stavební stroje. Osvětlené jako na divadelní scéně hloubí uprostřed noci v kulisách tepajícího města základy nových budov. Přes sklo jedné z nich pozoruje člověka. Přichází hodinu po hodině. Sleduje jeho práci. Stále se svítí. V sérii fotografií dokumentuje jeho Přesčas (2009). Jde o momentky, záznamy podnětů, formujících autorovu zkušenost. Dříve či později se stanou impulsem dalšího abstrahovaného vyprávění, v němž podává zprávu o místě a orientaci člověka v okolním světě. Ustupuje v nich pro něj obvyklý, mnohdy až mystický důraz na tvůrčí potenciál člověka, často ztělesněný právě osobou autora-umělce. Singapurské záznamy mají samy o sobě dostatečnou vypovídací hodnotu. Tomu kdo hledá, pak nabízí nejeden interpretační rámec.

 

Nina Michlovská